Kavkaz je nejvyšším pohořím Evropy. I tato jednoduchá a na první pohled nekonfliktní věta je předmětem vleklých sporů. Někteří geografové už ho totiž do Evropy nepočítají. Symbolicky se tak ukazuje, co je pro Kavkaz typické: poloha na hranici světů, o níž si každý říká to, co se mu zrovna hodí.
Začátek i konec, Evropa i Asie. Mapy ukazují, že Kavkaz je „země mezi“
Na periferii se Kavkaz ocitl už při vzniku prvních civilizací v blízké Mezopotámii. Je tak v paradoxní situaci. Místní mají pocit, že byli „civilizací“ daleko dřív než okolní mocnosti, které si je postupně podmaňovaly.
Tato role provází oblast celé dějiny. „Podle toho, odkud povedeme pohled, se jedná o konec (východní) Evropy a začátek (jihozápadní) Asie; o specifickou součást světa (ortodoxního) křesťanství či (šíitského) islámu; severní okraj ,většíhoʼ Blízkého východu a jižní limit prostoru postsovětského; okraj světa antických Řeků a nejvýchodnější provincii Římské říše, ale rovněž součást dnes již zaniklých ,světů starověké i novověké Persie, Byzantské říše, Osmanské říše a Ruského impéria,“ píší autoři z týmu politického geografa Michaela Romancova v úvodu knihy Jižní Kavkaz v bezpečnostní perspektivě.
Jeden z největších znalců oblasti Thomas de Waal z think tanku Carnegie Endowment for International Peace dodává: „Nazývám Kavkaz ,zemí meziʼ. Geograficky leží mezi Evropou, Asií a Blízkým východem. Kulturně je na hranici islámu a křesťanství a tam, kde demokracie potkává autoritářství.“
Mozaika Hory jazyků
„Kavkaz je entolingvistickou mozaikou, neboť tuto malou oblast obývá víc než sto různých etnických skupin, každá s naprosto odlišnými jazyky a zvyky,“ podotýká zase v knize Caucasus: an introduction Frederik Coene, odborník na Kavkaz, který v oblasti mnohokrát působil v misích nevládních organizací či jako zástupce institucí EU.
Antický řecký geograf Timosthenes tvrdil, že na trzích ve starověké Kolchidě, tedy v dnešní západní Gruzii, se mluvilo třemi sty jazyky. Patrně blíže realitě byl jeho o něco mladší „kolega“, řecký filozof Strabón, který uváděl, že na Kavkaze žilo v době kolem počátku letopočtu přibližně sedmdesát různých „národů“. Středověcí Arabové označovali Kavkaz za Horu jazyků, připomíná Coene.
Od té doby některé skupiny vymřely či se asimilovaly, příslušníci dalších naopak do oblasti přišli. Směs vlivů v kombinaci s těžce prostupným terénem nakonec vytvořila mimořádně pestrou paletu národů i vyznání. Oblastí nyní zní desítky jazyků spadající do tří rodin: kavkazské, altajské (hlavně její turkické části) a indoevropské. V nich se ozývají modlitby podle mnoha křesťanských i muslimských tradic.
Národy na Kavkaze
„Tři hlavní národy mají každý jinou abecedu a jejich jazyky patří do různých rodin,“ vypichuje de Waal. Gruzínština s unikátním písmem patří mezi kavkazské jazyky, zcela vlastní písmo má i indoevropská arménština. K turkickým jazykům náležící ázerbájdžánština se v Ázerbájdžánu zapisuje latinkou; v Íránu, kde žije většina etnických Ázerbájdžánců, pak arabským písmem.
Kdo je kdo?
Určit přesnou velikost etnických skupin či příslušnost lidí k nim není vždy úplně jednoduché, upozorňuje Coene. Oficiální údaje jsou často nedostupné či zavádějící. „Některé menší národy Dagestánu, jako Andiové či Didové (Cezové), jsou považovány za Avary,“ komentuje Coene úskalí některých takových dat. „Budugové se ve statistikách objevují jako Ázerbájdžánci“, uvádí další příklad.
Někteří lidé patřící k menším skupinám se v obavách z diskriminace sami označují za příslušníky většinové populace, další třeba přijmou novou identitu v důsledku stěhování. Situaci dále znepřehledňuje i asimilace či uzavírání smíšených manželství, byť obecně se většina lidí identifikuje na základě etnického původu svého otce, píše Coene.
V případě některých menších skupin není jasné, zda nespadají pod skupinu větší. „Někteří například tvrdí, že Tabasaránci, Agulové, Rutulové a Cachurové jsou všichni Lezginci,“ vyjmenovává Coene pět skupin, jejichž příslušníky lze najít mimo jiné v Dagestánu.
Dagestánský Babylon národů
Ze všech kavkazských územních celků – ať už samostatných států Jižního Kavkazu či subjektů Ruské federace na Severním Kavkaze – je právě Dagestán nejrozmanitější. Tato severokavkazská republika je i v rámci etnicky velmi pestrého Kavkazu přepestrá.
Například oficiální údaje z ruského sčítání lidu z roku 2010 uvádějí hned třináct až patnáct různých etnických skupin, z nichž nejpočetnější Avaři přitom tvoří ani ne třetinu (29 %) obyvatel republiky.
Jazyky severovýchodního Kavkazu
Emil Aslan z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy má jasnou odpověď na otázku, co je příčinou této výjimečné rozmanitosti. „Zeměpis. Dagestán je hornatá země, přezdívaná Babylonem národů,“ vysvětluje odborník na Kavkaz.
Zároveň upozorňuje, že tato rozmanitost představuje určité riziko. „Etnické napětí v této republice je v současné době sice latentní, ale potenciálně nejvýbušnější ze všech koutů Ruska a do jisté míry i celého Kavkazu.“
V konfliktech jde o politiku, ne o náboženství
Ke konfliktnímu potenciálu přispívají kromě rozmanitosti Kavkazu také politické hranice nerespektující hranice etnické, nacionalistická a etnocentrická rétorika mnohých politických vůdců, socio-ekonomické problémy či dědictví historických křivd.
„Náboženství jako takové roli nehraje – spíše je instrumentalizováno elitami v situaci konfliktu, pokud se na obou stranách ocitnou příslušníci rozdílných etnonáboženských skupin. Jazyk je běžně asociován s původem, a je tak používán jako základ politického spojenectví mezi jazykově spřízněnými etnickými skupinami (ale ne vždy). Vesměs je jádrem problému spor o politický vliv,“ shrnuje Aslan.
Náboženství na Kavkaze
Křesťané spolupracují s muslimy
Že konflikty nelze jednoduše svést na náboženské či etnické rozdíly, že jejich povaha a pozadí jsou složitější a že v nich hrají roli politické, strategické či jiné motivy, ukazují i některé konkrétní (ne)přátelské vazby tří největších jihokavkazských národů.
Pro křesťanskou Gruzii je velkým problémem vztah k taktéž převážně křesťanskému Rusku, které podporuje separatistické snahy křesťanských Jižních Osetinců a taktéž převážně křesťanských Abcházců.
Gruzie má naopak dobré vztahy se svými muslimskými sousedy – Turecko je jejím největším obchodním partnerem (druhým největším zůstává Rusko) a silné ekonomické vazby ji pojí i s Ázerbájdžánem. Spolupracuje s ním na řadě energetických projektů, jejichž účastníkem je často i Turecko. Dobré vztahy má i s Arménií, která ve vlastním zájmu nepodporuje panarménská hnutí na jihu Gruzie, kde žije arménská menšina.
Historicky se na oblast díváme jako na zemi konfliktu. Ale chci zdůraznit, že to není daný osud, že většina tamních obyvatel zvládá většinou překonávat vzájemné rozdíly docela dobře.
Arménská geopolitická past
Arménie si totiž uvědomuje svou tvrdou geopolitickou past: její mezinárodně uznané hranice (které se zčásti nekryjí s těmi faktickými) jsou z 83 procent zavřené. Důvodem je nepřátelství Turecka a Ázerbájdžánu, které ztělesňuje především konflikt o Náhorní Karabach a spor o arménskou genocidu. A z této pasti vede jediná cesta – přes území severního souseda do Ruska, k hlavnímu spojenci Jerevanu.
Ve světle blokády ze strany muslimských Turků a Ázerbájdžánců vypadá spojenectví křesťanské Arménie s Ruskem logicky. Upínání se Arménů k Rusku má navíc dlouhou tradici, neboť jak konstatuje historik a novinář Wojciech Górecki v knize Přípitek předkům, „Rusko mnohokrát zachraňovalo Armény z potíží, nikdy to však nebylo nezištné“.
Arménii je ale také jasné, že silného ruského spojence ve své složité situaci zkrátka potřebuje. Kvůli sporům Gruzie s Ruskem však zůstává tato spojnice často jen nespolehlivou pěšinou a také samotná snaha o udržení strategických vazeb s Ruskem i dobrých vztahů s Gruzií vyžaduje diplomatické umění na nejvyšší úrovni.
Arménie
Posledním sousedem Arménie je muslimský Írán. Dobré vztahy s ním potvrzují, že pragmatismus je na Kavkaze víc než náboženství. Režim ajatolláhů zase spoluprací s Moskvou a sabotáží blokády Arménie doufá v oslabení svého odvěkého (muslimského) tureckého rivala.
Írán však vzhledem ke svému mezinárodnímu postavení nepřináší Jerevanu mnoho zajímavých politických nebo ekonomických možností na světové scéně. Také hranice s ním, vedoucí pouhých 44 kilometrů po řece Araks v úzkém údolí s jediným mostem, není zcela komfortní spojnicí.
Otázkou dále zůstává, jak se na podobě vzájemné hranice projeví nedávná dohoda o ukončení bojů v Náhorním Karabachu. Podle ní má Arménie umožnit přes své území vznik dopravního koridoru mezi Ázerbájdžánem a jeho exklávou Nachičevan, čímž vznikne nejen propojení obou částí Ázerbájdžánu, ale také přímé pozemní spojení mezi Baku a Ankarou.
Územní změny v okolí Karabachu podle dohody z 10. listopadu 2020
Nejsilnějším nástrojem Arménů při prosazování vlastních zájmů se tak stala početná diaspora. Zejména v Rusku, Francii a USA má vliv i ve vysokých politických patrech. Hlavně díky tomu se jí dařilo téměř tři dekády okupovat část území populačně i finančně daleko silnějšího Ázerbájdžánu.
Arménská diaspora
Šíitské sváry
Ázerbájdžán je dalším příkladem malé důležitosti náboženství. Jeho území bylo po dlouhá staletí pod vlivem Peršanů a jeho obyvatelé tak jsou i přes svou etnickou spřízněnost se sunnitskými Turky šíitští muslimové. S taktéž šíitským Íránem však mají komplikované vztahy.
Důvodem jsou obavy ze separatistických tendencí v obou zemích. V Íránu žije velká ázerbájdžánská menšina čítající výrazně víc etnických Ázerbájdžánců než v samotném Ázerbájdžánu (oblast takzvaného Jižního Ázerbájdžánu), což je následek rusko-perské dohody o hranici obou impérií na řece Araks. V Ázerbájdžánu zase existuje početná menšina jinak v Íránu žijících Talyšů.
Výrazně lepší vztahy má Ázerbájdžán s Turky, kteří jsou sice nábožensky odlišní, ale etnicky spříznění. Ázerbájdžánští nacionalisté dokonce na začátku 90. let razili teorii, že Ázerbájdžánci jsou Turci a stavěli se ostentativně nepřátelsky k Íránu i Rusku. Pozdější ázerbájdžánští vůdci tyto tendence mírnili, Turci však zůstávají „bratry“ a blízkými spojenci a Baku se snaží o přátelské vztahy se všemi svými sousedy s výjimkou Arménie.
Stalinovo pero
Na Kavkaze se tedy po staletí střetávaly osmanské, perské a další vlivy, v nejnovějších dějinách však roli rozhodujícího hráče nakonec uzmuli Rusové.
Předznamenali ji na konci 18. století na severním podhůří na jedné z mála schůdných cest založením města, které nazvali s nadějí na vlastní vládu nad oblastí symbolicky Vladikavkaz. Po celé následující století si ji postupně podmaňovali buď jako (ne vždy chtění) ochránci místních křesťanů před muslimskými Peršany a Osmany, nebo jako křesťanští vládci muslimů.
Plné ovládnutí této relativně malé oblasti jim trvalo 115 let. I poté v ní museli udržovat silnou posádku k potlačování neustálých výbuchů nespokojenosti s poddanstvím carovi. V tom se nic nezměnilo dodnes.
Ruský zábor Kavkazu 1763 až 1878 (zobrazeny současné hranice)
Pera schopného malovat hranice se ve 20. letech 20. století chopili bolševici. „Složitou konfiguraci terénu, umocněnou snad ještě komplikovanější etnickou a náboženskou strukturou (…) velmi 'kreativním' způsobem zneužil J. V. Stalin, tvůrce dodnes zřetelné administrativně správní struktury SSSR, jež je zdrojem místních konfliktů,“ píše Romancov. Na mysli má neuznané kvazistátní útvary v Abcházii, Jižní Osetii i Náhorním Karabachu.
Politická mapa Kavkazu (stav před dohodou o Karabachu)
Stalinovo dědictví provází i nestabilní podobu některých republik v rámci Ruské federace. Například v republikách Karačajevo-čerkesské a Kabardino-balkarské jsou sdruženy národy z jiných jazykových rodin, což je zdrojem napětí. V minulosti se několikrát objevily požadavky na teritoriální změny. „V současné době je ale konflikt – mezi turkofonními Karačajevci a Balkárci na jedné straně, a čerkesky hovořícími Kabardinci a Čerkesy na straně druhé – spíše latentní,“ přibližuje aktuální stav Aslan.
Ojedinělé průsmyky
Velký Kavkaz zůstal přes desetiletí ruské nadvlády nad oběma jeho svahy těžko překonatelnou hradbou. Ruská hranice vede po jeho vrcholcích 894 kilometrů s Gruzií (počítáme-li do ní odštěpenecké a fakticky nezávislé regiony Abcházie a Jižní Osetie) a 334 kilometrů s Ázerbájdžánem. Na celé této délce ji překonávají jen čtyři silnice.
Dvě z nich vedou tam, kde hory ustupují mořím: Kaspickému a Černému. Černomořská cesta přitom naráží na politický problém. Vede skrz Abcházii. Gruzínci, kteří tam nekontrolují přechod, považují vjezd tudy za nelegální. Stejná situace panuje na druhé spojnici Rokským tunelem přes Jižní Osetii. Jen jediná cesta tak umožňuje mezi Ruskem a Gruzií standardní cestování.
Silnice přes Velký Kavkaz
Hradba Kavkazu nedělí jen národy od sebe navzájem, ale v případě Osetínců i dvě části jednoho národa. Původním domovem Osetínců je dnešní Severní Osetie-Alanie v Ruské federaci, někteří ale zhruba od 12. století přesídlovali na druhou stranu Kavkazu. Usadili se převážně v oblasti dnešní Jižní Osetie, která po ovládnutí Gruzie bolševiky získala autonomii a po rozpadu SSSR se stala ohniskem jednoho z konfliktů na gruzínském území.
Politické oddělení se odrazilo i v identitě. „Jižní Osetinci jsou kulturně bližší Gruzínům a jsou výlučně pravoslavní, zatímco Severní Osetinci mají kulturně blíž severokavkazským sousedům (Kabardincům, Ingušům) a je mezi nimi početná muslimská menšina,“ vysvětluje Aslan.
Geopolitická hra o ropu a plyn
Situaci na zemi určuje v neposlední řadě také situace pod ní. Zásoby ropy a zemního plynu byly například jednou z příčin ruského tlaku na udržení vlády nad Čečenskem a rozhodly také nynější kapitolu karabašské války. Režim v Baku totiž své početné moderní zbraně financuje hlavně z prodeje těchto nerostných surovin, jejichž je významným producentem v celosvětovém měřítku (drží se ve třetí desítce producentů).
Naleziště ropy a plynu
S trhy je Ázerbájdžán propojen dvěma ropovody: první vede od roku 1997 do Ruska, druhý od roku 2005 přes Gruzii do tureckého přístavu Ceyhan. Odtud po moři míří mimo jiné do Česka, kde pokrývá asi třetinu spotřeby.
Na první pohled to vypadá, že ropovod Baku-Tbilisi Ceyhan (BTC) vede nepochopitelně dlouhou oklikou. „Zeměpisně by trasa ropovodu vedoucí skrz Arménii dál do Turecka byla nejkratší a ekonomicky nejlevnější cestou, jak transportovat kaspickou ropu ke Středozemnímu moři,“ potvrzují členové autorského týmu sborníku The Baku-Tbilisi-Ceyhan Pipeline: Oil Window to the West. Kvůli konfliktu o Náhorní Karabach se ale trasa Arménii vyhýbá a vede přes severnější Gruzii.
Ropovody a plynovody z Ázerbájdžánu
Roli však hrají i další aspekty. „Arménie má blízké vojenské vazby na Rusko a Rusko hraje důležitou roli v bezpečnostní politice Arménie. Na druhé straně, Ázerbájdžán i Gruzie usilují o opravdovou ekonomickou a politickou svobodu a nezávislost na Rusku a vnímají USA a evropské země jako přirozené partnery v procesu dosahování těchto cílů,“ uvádějí autoři sborníku z roku 2005.
Jasným poraženým v tomto projektu je Arménie, a to jak ekonomicky, tak politicky. Země přišla o tranzitní poplatky, které by bývala mohla z BTC mít, a její izolace se dál prohloubila. Naopak znepřátelený Ázerbájdžán z BTC těží.
Paralelně s trasou BTC byl navíc v roce 2006 zprovozněn ještě další produktovod – plynovod Baku-Tbilisi-Erzurum (Jihokavkazský plynovod), na který pak navazuje TANAP (Transanatolský plynovod) vedoucí skrz Turecko k Egejskému moři. Na něj zase navazuje TAP (Transadriatický plynovod), který byl uveden do provozu tento měsíc a který přivádí kaspický plyn až do Řecka a Itálie. Celá trasa tak obchází Rusko.
Soustava plynovodů z Ázerbájdžánu do Evropy
Pohled na tyto trasy opět ukazuje mimořádnou složitost regionu. Kavkaz je nejen mozaikou etnik a jazyků, ale také politických zájmů tamních i světových hráčů. Míšení těchto vlivů – společně s geografickými danostmi – může mít v praktické rovině na první pohled nesrozumitelné výsledky.
Porozumění těmto výsledkům by ale nemělo být podceňováno, protože – což si svět ne vždy uvědomuje – mohou mít významný nadregionální až globální dopad. Ostatně, od „země mezi“ lze asi jen těžko čekat něco jiného.