Očistit společnost chtělo ženské hnutí na začátku 20. století ve Finsku, když propagovalo kromě rozšíření volebního práva i úplný zákaz alkoholu. Prohibici nakonec Přátelé střídmosti dokázali prosadit, během třinácti let jejího trvání se však státu vymkla situace z rukou. Černý trh zaplavil pašovaný nebo nelegálně vypálený alkohol, na němž se zvyšovala závislost, rostla kriminalita a státní kasa se dostávala do problémů. Ukončit prohibici se Finové rozhodli v referendu před 90 lety, které začalo 29. prosince 1931. Od té doby trh s alkoholem řídí stát.
Zatímco v Česku není neobvyklé vyrazit několikrát v týdnu „na jedno“, z nějž se stane několik, Finové jsou v tomto ohledu zdrženlivější. Dát si víno nebo pivo k večeři je poměrně nezvyklé. Pokud však už vyrazí o víkendu ven za alkoholem, je společensky akceptovatelné narážet na hranice lidského těla. Řada lidí pije kvůli opilosti.
Nebylo tak tomu ovšem vždy. Přístup k alkoholu je v severské zemi poměrně specifický a od toho českého se liší. Vliv na něj mělo i třináctileté období, kdy byl alkohol zcela zakázán. Příběh omezování přístupu k lihovinám ve Finsku ale začal dlouhé dekády před prohibicí, a dokonce i před vznikem samostatného státu. První krok přišel už více než půl století před získáním nezávislosti, když bylo v roce 1866 zakázáno domácí pálení. Do státní kasy tak mělo proudit více peněz z daní od lihovarů.
Do té doby pálenku prodávali hlavně drobní farmáři. Byl to pro ně jeden z hlavních příjmů a alkoholem byli leckde vypláceni i pracovníci farem. Když jim proto stát právo pálit odňal, nesetkalo se nařízení s přílišným pochopením. Venkované odmítali kupoval alkohol z lihovarů, odbyt značně klesl a na daních nakonec stát vybral od lihovarů méně než předtím od farmářů. Pijáci přešli na pivo, jehož spotřeba naopak strmě stoupla.
Nejstřízlivější evropský národ
Už tehdy ale za omezením stáli stoupenci střízlivosti, kteří se později formovali do spolku Přátelé střídmosti. Jejich členů přibývalo, za dvacet let se jejich počet z původních 210 zvedl na téměř 50 tisíc. Zvyšovali tlak a omezení přibývala. A nutno říct, že úspěšně. Na začátku 20. století byli Finové nejstřízlivějším národem v Evropě. Například v Rakousku-Uhersku v té době byla spotřeba alkoholu více než čtyřikrát vyšší.
Přátelům střídmosti to však nestačilo, jejich cílem byla úplná abstinence. První krok bylo rozšíření volebního práva pro ženy, které jako vůbec první v Evropě získaly Finky v roce 1906. Řada z nich byla odpůrkyněmi alkoholu.
„Otázky svědomí, které nesou finské ženy, jsou především: Podpora státní církve, prosazování slušnosti, zavedení prohibice a zlepšení postavení žen (…) Sestry, povstaňme, očisťme společnost a poražme nepřátele našich domovů,“ apelovala na prvovoličky před volbami finská politička a novinářka Hedwig Gebhardová. Jedním z prvních zákonů, které parlament zvolený i ženami přijal, tak byla prohibice.
Platnost zákona odložila občanská válka
V té době ale byla země stále součástí carského Ruska. Zákon tak začal platit až o třináct let později. Finsko během té doby prošlo první světovou a následně občanskou válkou, ve které byli poraženi bolševici, a vyhlásilo samostatnost. Prohibice začala dva roky poté, v roce 1919.
Od 1. června začala éra ve finštině označovaná jako kieltolaki. Bylo zakázáno dovážet, vyrábět, prodávat a skladovat nápoje s více než dvěma procenty alkoholu. Tresty ovšem nebyly přísné, nejčastěji byli viníci potrestáni mírnými pokutami, zvlášť pokud se jednalo o první porušení prohibičního práva.
Jejich výše se vypočítávala v závislosti na výši denního příjmu provinilce (podobný systém ostatně ve Finsku funguje i dnes při pokutování dopravních přestupků). V případě opakovaného zhřešení se částka zvyšovala, v případě pálení na černo mohli policisté zabavit destilační aparaturu. Nejvyšším možným trestem bylo dvouleté vězení.
Problémem bylo samotné vymáhání práva. Byl sice zřízený speciální úřad, nespadali však pod něj ani policisté, ani celníci. „Lze bez nadsázky říci, že vymáhání práva bylo špatně organizované od samotného začátku experimentu,“ komentoval později John Wuorinen v odborném článku Finský prohibiční experiment.
Malé tresty neodrazovaly před porušováním zákona, a to zejména pašováním. Alkohol proudil do Finska nelegálně už před zavedením prohibice a zákonodárci také počítali, že se množství pašovaných lihovin zpočátku zvýší. Zároveň se však domnívali, že se po čase poměry ustálí a nelegálního alkoholu v zemi naopak ubyde. Stal se pravý opak.
Lihová torpéda v Baltském moři
Pašování bujelo. Objem alkoholu, který se špatně organizovaným strážcům zákona podařilo zabavit, za necelých deset let vzrostl čtyřnásobně, počet lidí zadržených pro opilost se znásobil dokonce šestnáctkrát. Pašeráci přicházeli s důmyslnými způsoby přepravy lihovin.
Přes poměrně úzký pás Baltského moře mezi Finskem a dnešním Estonskem například námořníci pašovali alkohol na takzvaných vodka-torpédech (viinatorpedo nebo pirtutorpedo). Šlo o několik metrů dlouhé špičaté konstrukce naplněné kanystry s alkoholem, které táhli ponořené za lodí. V případě, že se k pašerácké lodi přiblížili policisté nebo celníci, námořníci tato torpéda odřízli, aby klesla na dno. Ani tak ale nebyl náklad ztracen, zatížený byl totiž závažím ze soli, která se postupem času ve vodě rozpustila, poté náklad díky korku vyplaval na hladinu, kde si ho pašeráci následně vyzvedli.
Lihové torpédo bylo i součástí výstavy na ostrově Suomenlinna v Helsinkách:
Ve vnitrozemí pak bujelo pálení samohonky. Na černo vyráběnou pálenkou Kiteen Kirkas se stala například proslulá oblast okolo městečka Kitee, které se dnes nachází v oblasti severní Karélie nedaleko hranic s Ruskem. Nelegální palírny bylo sice těžké odhalit, alkohol vyráběný za soumraku v často velmi provizorních podmínkách ale mohl být pro pijáky nebezpečný. Mohl totiž obsahovat methanol, jehož konzumace i v malém množství vede ke slepotě i smrti.
S prohibicí navíc rostla kriminalita. V roce zavedení zákazu alkoholu evidovali policisté 5280 překročení prohibičního zákona, v roce 1931 už šlo o 30 080 případů. Odhalené prohřešky navíc byly ve skutečnosti jen malým zlomkem všech, i tak byla ale policie vymáháním zákona extrémně zaměstnaná.
Opilost navíc vedla k další kriminalitě. Se 40 policisty zabitými ve službě šlo také o nejkrvavější éru finské policie. „Alkohol způsoboval, že okolnosti, které vedly ke spáchání násilných trestných činů pod vlivem omamných látek, byly mnohem častější v letech 1919-1929 než v letech před zákazem,“ napsaly noviny Helsingin Sanomat v roce 1931.
Prohibice se ukazovala neúčinná i v oblastech, kde měla mít největší vliv. Alkohol byl dál běžně dostupný v hotelích a restauracích. Pili muži i ženy vyšších i nižších společenských tříd, aniž by se, až na výjimečné případy, dostali do střetu s ochránci zákona. „Zkušenosti a pozorování běžného občana poměrně přesvědčivě potvrdily, že zákaz ve skutečnosti ničemu nebránil,“ uvedl Wuorinen. V zemi navíc paradoxně narůstal problém s alkoholismem. Mnozí lékaři začali bít na poplach, někteří evidovali i čtyřnásobný nárůst alkoholiků v ordinacích.
A problémy přinášela prohibice i v dalších sférách. Stát například přišel o značnou část příjmu z vysoce zdaněných lihovin. Ochladily se i vztahy a mezinárodní obchod se zeměmi se silnou vinařskou tradicí. Například Portugalsko zakázalo dovoz finského papíru a Francie bojkotovala produkty finského původu.
Ženy u zavedení i zrušení prohibice
Že prohibice nepřináší kýžené výsledky, bylo jasné. Zákon, se kterým nesouhlasila část společnosti už před jeho zavedením, během své platnosti na popularitě jen ztrácel. V průběhu roku 1931 proběhla řada průzkumů a anket, ve kterých se většinou více než 80 procent respondentů postavilo proti zákazu. Změny navrhovala i speciální komise a sdružení soudců.
Na finského prezidenta se s žádostí obrátilo téměř 120 tisíc žen, právě ženské hnutí přitom u vytvoření omezení stálo. „Naléhaly na zrušení prohibice a stanovení jiného systému kontroly lihovin, který by odstranil zla údajně provázející prohibici,“ napsal Wuorinen.
V referendu rozdělila barva lístků voliče podle pohlaví
Do konce roku se všechny politické strany, s výjimkou sociálních demokratů, shodly na potřebě referenda o prohibici. Došlo k němu v prosinci. Voliči mohli hlasovat buď pro pokračování zákazu beze změn, povolení slabého vína, nebo zrušení prohibice a zavedení státem regulovaného prodeje alkoholických nápojů. Prezident si vyžádal, aby ženy vhazovaly červené a muži bílé volební lístky.
Ze všechno možností jasně zvítězilo zrušení zákazu se 70 procenty hlasů. Překvapivější než celkový výsledek však bylo, že více žen v referendu hlasovalo proti prohibici než pro její pokračování. Ačkoliv plebiscit nebyl závazný, jeho výsledek byl tak jednoznačný, že jej zákonodárci nemohli ignorovat. V lednu 1932 svolali mimořádnou schůzi, kde schválili konec prohibice k začátku dubna.
Pro lahev jen s průkazem
Ve Finsku začal fungovat systém státních obchodů Alkoholiliike (dnes Alko), který měl vymýtit nelegální lihoviny. Během druhé světové války bylo množství dostupného alkoholu omezené, proto stát zavedl takzvaný vodka pas či lihový průkaz (viinakortti). Ten však fungoval i po skončení konfliktu.
Do dokumentu s osobními údaji a fotografií se za každý nákup lepily známky a množství alkoholu bylo omezené. Tyto pasy fungovaly až do roku 1971.
Na začátku padesátých let byl povolený prodej slabého vína a piva i v obchodech s potravinami, postupem času se povolený objem alkoholu v nápojích zvyšuje. Dnes je možné v potravinách koupit nápoj o maximálně 5,5 procentu alkoholu, a to jen do 21 hodin.
Obchody Alko jsou dnes pro Finsko velmi důležitým zdrojem peněz, ročně do státního rozpočtu přinesou miliardu eur, na čemž má podíl také jedno z nevyšších zdanění alkoholu v Evropě. Oblíbené jsou proto ve Finsku námořní plavby, na lodích lze totiž nakupovat v duty free obchodech. Není výjimkou, že si cestovatelé z výletu odvážejí vozíky plné kartonů s plechovkami.
Alkohol je i přes svou vysokou cenu čím dál dostupnější a Finové už tak nejsou nejstřízlivějším národem starého kontinentu. I když se poměrně dlouho drželi na spodních příčkách ve spotřebě alkoholu v Evropě, během čtyřiceti let se země dostala zhruba do poloviny žebříčku. Česká republika v něm naopak pravidelně zaujímá přední příčky.
