Essen – Stáli vždy v pozadí viditelných politických kroků, a přestože nezastávali žádné vlivné úřady, měli právě oni klíčový vliv na rozpoutání i průběh první světové války. Tzv. ocelářským baronům kolem rodiny Kruppů z německého Porúří přineslo zbrojení obrovské zisky. Jejich zaměstnancům naopak bídu a rekordní hladomor. To vše při stém výročí vypuknutí Velké války připomíná výstava přímo v bývalých továrních halách.
Kruppovy tajné recepty na nejdokonalejší ocel hrály důležitou úlohu už při rozmachu Pruska a sjednocování Německa v 19. století. V Porúří tak na ložiscích černého uhlí vyrostl největší průmyslový komplex Evropy. Zejména kvůli mohutnému rozmachu železniční dopravy se tehdy essenskému závodu hrnula jedna zakázka za druhou. Zatímco u nich šlo ale o jednorázové konstrukce, dlouhodobou prosperitu přinesla ocelářské společnosti až sériová výroba zbraní, munice a především těžkých kanonů – to vše navíc v době, kdy nástup prvního světového konfliktu ještě nikdo netušil.
Ačkoliv Kruppovy závody dodávaly zbraně včetně těžkých děl do států celého světa, výroba se čím dále tím více soustředila na uspokojení objednávek vlastního státu v souvislosti s agresivní německou zahraniční politikou. Ocelářské závody v Porúří se tak staly motorem pro odstartování první světové války.
Největší válečná zbrojnice
Vyráběla se zde munice, lodě, ale také třeba první samopaly. Pýchou zdejších konstruktérů byla také „tlustá Berta“ – největší dělo první světové války s váhou 42 tun a délkou téměř 7 metrů, které dostřelilo až do vzdálenosti 12 kilometrů. „Nikde se za války nevyrobilo tolik děl jako právě v tomto regionu,“ dodává ředitel Muzea Porúří Heinrich Grütter.
Jenže Porúří nebylo jen nástroj, ale i jedna z podstatných příčin války. Ocelářští baroni v čele s Kruppem či Hugem Stinnesem v ní samozřejmě sledovali v první řadě své podnikatelské zájmy. Požadovali suroviny, pracovní sílu a také nové trhy. Z pozice nejmocnějších průmyslníků proto podporovali Německo v jeho dobyvačných bojích a požadovali zabrání části Francie a Belgie.
S jejich přičiněním navíc Německo dlouho před nacismem sáhlo ke zneužívání nucené práce. Do továren nahnalo přes 60 tisíc dělníků z okupované Belgie. Kolem 12 tisíc nedobrovolných zaměstnanců tamní kruté podmínky nepřežilo. Zisky ocelářských magnátů se během války zosminásobily. Boje, které zbídačily polovinu Evropy, udělaly z průmyslníků boháče. Jejich dělníci za to ale tvrdě zaplatili. Tvrdá práce a nedostatek potravin vyústily v masové hladovění. „V Porúří za 1. světové války zemřelo víc lidí hlady než za 2. světové války v důsledku bombardování. Počet obětí hladu se odhaduje na 70 tisíc,“ poznamenal Grütter.
Ani zbrojařští magnáti se ale ze svých zisků netěšili dlouho. O velkou část přišli při poválečné inflaci. Dnešní Porúří už také ztratilo velkou část svého těžkého průmyslu. Jeho prvoválečná minulost je ale pořád živá, což dokládají stále nové nálezy desítek nevybuchlých granátů v západní Evropě. Mnohé z nich původem právě z essenských pecí.
