Praha - Činnost islandské sopky neovlivnila jen Českou republiku a okolní státy, ale celou Evropu. Nelétala letadla, některé druhy surovin nedorazily do svého cíle, lidé zůstávali na letištích. Jak může činnost sopek ovlivnit náš život a počasí a jak se budeme se sopkami potýkat v budoucnu? „Země bude vždycky silnější než my,“ tvrdí geolog Václav Cílek. Ničivé erupce provázejí zemi v podstatě od jejího počátku. V novodobých dějinách třeba sopka Téra způsobila zánik minojské kultury na Krétě a nechala za sebou několik tisíc mrtvých. Etna v roce 1669 zabila podle odhadů 20 až 100 tisíc lidí.
„Sopky napáchají několik typů škod. Většinou to začíná velkým zemětřesením, potom existují lávové proudy, ale ještě horší jsou lahary. To je směs vody a sopečného popela, bahna a kamenů, jež se žene úpatím a vytváří typ kamenných lavin,“ říká Cílek s tím, že laviny mohou zasáhnout místa vzdálená 10 až 15 kilometrů. „Ještě existují oblaka žhavého popela, který člověka udusí,“ dodává.
Sopky ale neničí jen naše domy, města a naše životy. Už v historii byla prokázána návaznost na počasí. Když v červnu 1783 vybuchl na Islandu vulkán Laki, způsobil smrt tisíců lidí, kteří se otrávili sopečnými plyny či zemřeli na hladomor. Vyvolal také nejchladnější zimu a léto za posledních pět set let. Během následujících několika let zažila velká část severní polokoule znatelné ochlazení, což vedlo k neúrodě a propuknutí hladomoru na Islandu, ale také ve velké části Evropy. Jejím důsledkem byly pravděpodobně i povodně v Praze v roce 1784.
Pokles globální teploty po sopečném výbuchu je podle Cílka způsoben dvojím stylem. „Erupce musí být hodně velká, aby se propíchla stratosférou, respektive troposférou, a oblak dýmu poté obklopí celou zeměkouli a brání slunečnímu záření,“ vysvětluje. V neposlední řadě se také při výbuchu uvolňuje velké množství oxidu síry, který se promění na kapénky kyseliny sírové. Výsledkem je sopečná mlha.
„V této chvíli je na Zemi několik aktivních vulkánů, ale to, co nás doopravdy ohrožuje, o čem se mluví, je takzvaný supervulkán,“ myslí si Cílek, podle něhož je jedno z možných míst třeba Yellowstone nebo Indonésie. „K supervulkanickým explozím ale dochází jednou za opravdu dlouhou dobu, v řádu tisíců let,“ uklidňuje.
Projevy islandské sopky ale pro vulkanology nebyly žádným překvapením. Přestože sopka paralyzovala leteckou dopravu v Evropě, samotná erupce není z pohledu historie příliš velká. Z osmibodové stupnice sopečných výbuchů má maximálně trojku a postupně se snižuje na dvojku. Výbuch sopky by podle klimatologů neměl klima nijak výrazně ovlivnit. Prach atmosféru ochlazuje, protože odráží část slunečních paprsků. „Sopečný prach bude mít hlavně negativní dopad na zeslabení ozonové vrstvy, která nás chrání před škodlivým ultrafialovým zářením,“ upřesňuje klimatolog Jan Pretel.
Sopečný výbuch je nicméně ve srovnání s konkurencí podprůměrný. Jiné sopky toho dokážou mnohem víc. Jen o deset kilometrů dál je sopka Katla, jejíž výbuch by mohl dosáhnout až pátého bodu stupnice. „V této oblasti Islandu vulkanologové pozorovali narůstání napětí někdy od roku 1995. Ukazuje se, že na Islandu je cyklicita okolo 130 let,“ tvrdí Cílek.
Už v minulosti měly islandské sopky potenciál měnit klima ve střední Evropě. Jsou záznamy, kdy po výbuchu přišlo chladné léto. Je tedy možné, že se důsledky sopečné aktivity v Česku ještě projeví.
