Haifa (Izrael) - V Izraeli se rozhořela debata o osudu tělesných ostatků posádky válečné ponorky Dakar, která se za záhadných okolností potopila v roce 1968 a jejíž vrak byl nalezen až po 31 letech. Pozůstalí po 69 námořnících nyní žádají, aby vláda nechala těla vyzdvihnout a řádně pohřbít.
Dakar byla jednou z tří ponorek, které v roce 1965 izraelské námořnictvo koupilo od Velké Británie. Byla postavena v loděnicích v Davenportu a spuštěna na vodu pod názvem Totem 28. září 1943. V padesátých letech prošla rozsáhlou rekonstrukcí a modernizací a v roce 1967 byla přejmenována na Dakar. Devátého ledna 1968 se pak vydala z Británie na první a poslední plavbu do izraelské Haify. O šest dní později ji naposledy viděli v Gibraltaru, dva týdny po vyplutí se Dakar odmlčel. Poslední zprávu o své poloze vyslal nedaleko Kypru. Ihned poté se rozjela mohutná pátrací operace, ovšem bezvýsledně.
Pátrání po ponorce a její posádce trvalo 31 let. Pod neúnavným tlakem pozůstalých se na cestu vydalo 25 expedicí, všechny ale bez výsledku. Na vině byla záchranná signální bóje, kterou moře vyvrhlo rok po zmizení plavidla na břeh Gazy. „Úplně to změnilo celé uvažování. Říkali jsme si, jak se ta bóje mohla dostat do Gazy. Možná ponorka vůbec neplula po volném moři, jak jsme se původně domnívali,“ vzpomíná bývalý ponorkový velitel a ředitel námořního muzea Joav Maor. Na původní trase hledala až šestadvacátá americko-izraelská expedice v roce 1999 – a ponorku našla. Rozlomený trup slavného vraku leží v hloubce bezmála tří kilometrů. Pomocí moderní techniky se podařilo vyzdvihnout přední část věže. Ta je dnes vystavená v námořním muzeu nedaleko přístavu v Haifě, kam měla ponorka před 46 lety dorazit.
Ztráta Dakaru znamenala ledovou sprchu pro mohutné oslavy vítězství nad arabskými armádami v tak zvané šestidenní válce. „Hodně se mluvilo o tom, že za to může sovětské námořnictvo, které v té době působilo ve východním Středomoří. Izrael se ho tehdy hodně obával,“ říká historik Joav Gelber z Telavivské univerzity. „Šířily se různé spiklenecké teorie. Že ji potopili Libyjci nebo Egypťani. Nebo že ponorku někdo unesl,“ dodává. Dodnes se nepodařilo potvrdit nejčastější teorii, že se plavidlo potopilo po srážce s velkou obchodní lodí.
Asociace pozůstalých žádá, aby teď, když už to technické prostředky konečně umožňují, vyzdvihlo námořnictvo tělesné ostatky všech 69 mužů ztracené posádky. Zatímco rodiny obětí chtějí mít hroby, kde by mohly své blízké oplakávat, jejich kolegové v uniformě připomínají odvěkou tradici, podle níž mají být námořníci pochováni pod mořskou hladinou.
Na dně moře spočívají i ostatky Jehudy Galuly, pro něhož sloužit na Dakaru bylo splnění životního snu. „Nechtěl ukázat otci přihlášku do námořnictva, protože ten by ho nenechal jít. Tak zfalšoval otcův podpis a šel,“ vzpomíná dnes jeho bratr Robert Galula. Také jeho nejstarší bratr byl námořník a Jehuda chtěl být jako on. Jeho rodina přišla do Izraele z Tuniska teprve v roce 1956. Kvůli prestižnímu úkolu sloužit na nejmodernější zbrani izraelského námořnictva odjel 21letý mladík do Británie na ponorkové testy. Nestihl další arabsko-izraelskou válku a jeho bratr Robert musel také odložit svatbu. „ Řekl mi: 'Víš co? Budu přece v Anglii, v Southamptonu. Přivezu ti svatební šaty.' Bohužel, kufr se šaty přišel, ale on sám už nikdy,“ říká švagrová pohřešovaného námořníka Helene Galulová.
