Před dvěma lety započala nová éra blízkovýchodní diplomacie poté, co čtyři arabské země – Emiráty, Bahrajn, Maroko a Súdán – uzavřely historické normalizační dohody s Izraelem. Obyvatelé židovského státu se díky nim vymanili z regionální izolace, která trvala dekády. Vzájemný obchod nyní trhá rekordy a daří se i turismu, přestože průzkumy ukazují, že většina Arabů vnímá vztahy s Izraelci negativně. Ekonomické výhody zastínily osud Palestinců, kteří spoléhali na masivní arabskou podporu.
V současné době uznává Izrael jako suverénní stát 165 ze 193 zemí OSN. Od jeho vzniku v roce 1948 byli Izraelci po více než tři dekády ve válečném stavu se všemi sousedícími arabskými zeměmi. Vůbec první mírovou smlouvu uzavřeli s Egyptem v roce 1979, následovalo Jordánsko v roce 1994. V obou případech se jedná spíše o takzvaný studený mír, kdy komunikace probíhá zejména na vládní úrovni, řada skupin mír nepodporuje a v případě výrazných změn na vnitrostátní či mezinárodní úrovni může hrozit opětovné zažehnutí konfliktu.
Abrahámovské dohody, podepsané 15. září 2020 ve Washingtonu mezi Izraelem, Emiráty a Bahrajnem, usilují naopak o nový model normalizace, dosažení takzvaného vřelého míru s většími kontakty mezi národy. Dohody o sbližování uzavřely před dvěma lety s Izraelem následně i Súdán a Maroko.
Za posilováním regionální spolupráce se židovským státem stojí v posledních letech hlavně společná hrozba; šíitský Írán a obavy Sunnitů z rostoucího vlivu Teheránu na Blízkém východě, ale také z možného vývoje nukleárních zbraní. Bývalý americký prezident Donald Trump jadernou smlouvu s Íránem vypověděl a nové administrativě Joea Bidena se dosud nepodařilo vyjednat novou.
„Proces sbližování mezi Izraelem a některými arabskými státy započal už za prezidenta (Baracka) Obamy a pokračoval i za Trumpa a Bidena, který naznačil postupné omezování amerického vlivu na Blízkém východě. Roli hrála také nestabilní situace v regionu vyvolaná arabským jarem, kdy se Izrael a řada arabských režimů začala obávat změny statusu quo, a tyto země tak pragmaticky posílily svou vzájemnou spolupráci,“ řekl webu ČT24 expert na Blízký východ Marek Čejka z Mendelovy univerzity v Brně.
„Roli hraje i snaha Izraele mít ve svém okolí země, se kterými je možné komunikovat a spolupracovat. A samozřejmě vedle vojenských vztahů hraje roli i civilní ekonomická spolupráce a byznys,“ doplnil Čejka.
„Určitě i ekonomická motivace je veliká. Státy Perského zálivu nikdy s Izraelem nebyly v přímém válečném střetu a jsou to země s obrovským finančním potenciálem. A Izrael je země, která má zase obrovské know-how, takže by se dalo říct, že je to vlastně ideální partnerství,“ uvedla v rozhovoru pro Horizont ČT24 ředitelka Herzlova centra izraelských studií Irena Kalhousová.
Rozhovor s Irenou Kalhousouvou z 20. října 2020:
Obchod kvete, izraelští turisté míří za hranice
Přelomová dohoda o volném obchodu mezi Izraelem a Emiráty z letošního dubna, která je vůbec první svého druhu mezi židovským státem a arabským státem v Perském zálivu, zmírňuje daňové sazby, snižuje cla a usnadňuje podnikání. Očekává se, že i díky smlouvě dosáhne bilaterální obchod židovského státu s Emiráty během pěti let deseti miliard dolarů (asi 247 miliard korun). Tím by se staly Emiráty největším obchodním partnerem Izraele hned po Číně a USA.
„Obchodní spolupráce se velice dobře rozvíjí, funguje už na horizontální úrovni – byznysmeni versus byznysmeni, bez nutnosti ,popostrkávání‘ od vlád. Tohle je největší dosavadní úspěch,“ hodnotí blízkovýchodní zpravodaj ČT David Borek.
Reportáž Davida Borka z 19. října 2020:
Nezisková americká organizace Institut pro mír pro Abrahámovské dohody letos v létě upozornila na rekordní čísla. Obchod mezi Tel Avivem a Abú Dhabí dosáhl v květnu hodnoty 201,4 milionu dolarů (skoro pět miliard korun), což je o 130 procent více než ve stejný měsíc o rok dříve. Obchodování s Bahrajnem vylétlo v meziročním srovnání z nuly na 1,2 milionu dolarů (29,7 milionu korun).
U Maroka jde o 3,1 milionu dolarů (76,7 milionu korun), což představuje nárůst o 94 procent. A čísla rostla i u arabských zemí, které podepsaly mírové smlouvy s Izraelem již před desítkami let – u Jordánska činil nárůst 54 procent (v přepočtu 1,36 miliardy korun), u Egypta pak 41 procent (skoro 584 milionů korun).
Abrahámovské dohody usnadňují kromě obchodu a investic vzájemnou komunikaci a spolupráci v oblasti bezpečnosti, zemědělství, technologií, ale také ve vzdělávání či cestovním ruchu, protože Izraelci nejsou nadále v těchto arabských státech považováni za vyděděnce.
„Jistým překvapením je, že vzájemný pohyb turistů je skoro jednostranný, tedy Izraelci do Dubaje, nikoliv Emiráťané do Tel Avivu. Přičítá se to tomu, že skutečných domácích obyvatel Emirátů a Bahrajnu je málo, protože velkou část obyvatelstva tvoří gastarbeiteři, a že když už cestují, tak je to spíš pětihvězdičkový luxus a nakupování v Londýně a Paříži než přece jen civilnější turistika v Izraeli,“ vysvětluje pro web ČT24 Borek.
„Maroko je lehce odlišný případ. Země je chudší, tam Izraelci nejezdí zažívat luxus a nákupy, ale je to země, ve které mají stovky tisíc Izraelců své kořeny, jelikož maročtí Židé od 40. let 20. století masivně přesidlovali do nově vzniklého Izraele. Takže je to trochu jako dojemný návrat do ,ztracené vlasti‘. V Maroku je navíc stále ještě nezanedbatelná židovská menšina,“ poznamenal Borek.
Naproti tomu úplná dohoda mezi Izraelem a Súdánem se kvůli nestabilitě a převratu v říjnu 2021 dosud plně nenaplnila. V květnu Bidenova administrativa pozastavila rozvojovou, obchodní a investiční pomoc Súdánu, včetně potravinové pomoci související s normalizační dohodou s Izraelem, jako jsou dodávky pšenice, píše server Arab News.
Zrada, zní od Palestinců
Palestinci považují Abrahámovské dohody za zradu vůči svému národu a zároveň odměnu pro Izrael, který přitom dál okupuje Východní Jeruzalém, Západní břeh a Pásmo Gazy. „Otočili se zády k právům palestinského lidu, k palestinskému státu, ke dvoustátnímu řešení i k Jeruzalému,“ hodnotil předloni v srpnu dohody prezident Palestinské samosprávy Mahmúd Abbás.
Izrael výměnou za oficiální navázání diplomacie s Emiráty přislíbil pozastavit plán na anexi údolí Jordánu o rozloze zhruba 2400 kilometrů čtverečních, kde žijí desetitisíce Palestinců a tisíce Židů. „Palestinci v tom sehrávají nešťastnou roli. Nemusí se sice bezprostředně obávat anexe, ale přišli o zásadní kartu při jednání s Izraelem, o nabídku slíbit Izraeli, že pokud přistoupí na mír s Palestinci, tak získá mír s celým arabským světem. Teď je jasné, že Izrael k tomu, aby získal mír s arabskými zeměmi, nepotřebuje Palestince,“ konstatovala Kalhousová.
V normalizačních dohodách se palestinská otázka takřka neřeší. Například v ujednání mezi Izraelem a Emiráty se píše, že oba státy se „odvolávají na recepci z 28. ledna 2020, na níž prezident Trump prezentoval svou Vizi pro mír, a zavazují se pokračovat v úsilí o dosažení spravedlivého, komplexního, realistického a trvalého řešení izraelsko-palestinského konfliktu“.
Oba státy také souhlasily, že se spolu s Egyptem a Jordánskem zavazují „pracovat společně na realizaci vyjednaného řešení izraelsko-palestinského konfliktu, jež splňuje legitimní potřeby a aspirace obou národů a pomůže dosáhnout pokroku na Blízkém východě, míru, stability a prosperity“.
Proti dohodám se na palestinských územích mohutně demonstrovalo. Také průzkumy veřejného mínění v arabském světě ukazují jasný odpor vůči sbližování s Izraelem.
Vazby v oblasti sportu a byznysu například odmítá 85 procent Egypťanů, 87 procent Jordánců a 93 procent Libanonců. O něco menší odpor panuje v zemích, kterých se normalizační smlouvy týkají, ale stále se jedná o většinově negativní postoj. Jde obyvatele Bahrajnu (58 procent) a Emirátů (55 procent proti), ukazuje sondáž Washingtonského institutu.
„Arabsko-izraelské vztahy a izraelsko-palestinský konflikt jsou nyní na ostře odlišných trajektoriích,“ cituje web The New Arab profesora politologie a ředitele blízkovýchodních studií Jeremyho Pressmana z Connecticutské univerzity pro zahraniční záležitosti. „Regionální diplomacie neposunula situaci v Palestině o nic blíže mírovému řešení, než tomu bylo před začátkem normalizace,“ poznamenal Pressman s tím, že osud Palestinců již není v popředí arabské politiky – přednost dostaly ekonomické a národní zájmy.
Své zájmy mají v oblasti i Spojené státy jako tradiční partneři Izraele. Pro Trumpovu republikánskou administrativu představovaly Abrahámovské dohody jeden z pilířů a největších úspěchů zahraniční politiky, také jeho nástupce, demokrat Biden, si ale přeje dohody zachovat. „Uzavření dohod mezi Izraelem a Emiráty plus Bahrajnem mělo triangulární povahu, to znamená, že nešlo jen o dohodu mezi Izraelem a monarchiemi Perského zálivu, ale i o vzájemnou provázanost těchto zemí s USA. Tohle se formálně nezměnilo a i Bidenova administrativa oceňuje uzavření těchto dohod,“ poznamenal Borek.
Nový šéf Bílého domu nakonec podpořil i dočasně zablokovanou Trumpovu dohodu o prodeji stíhaček F-35 do Emirátů. „Mírová dohoda mezi Marokem a Izraelem a normalizace Izrael-Súdán zároveň ukazuje, že Trumpova vláda byla schopna kombinovat pobídky ke spolupráci i nepokrytý, pro někoho ,cynický‘ tlak. Cukr a bič. V případě Súdánu byla normalizace vztahů s Izraelem podmínkou pro odstranění amerických sankcí, v případě Maroka byla normalizace s židovským státem oceněna uznáním marocké kontroly nad Západní Saharou,“ říká Borek.
„Je otázkou, jestli podobně ,reálpolitický‘ přístup je schopna aplikovat stávající americká vláda, zejména když část Demokratické strany uvažuje v idealistických kategoriích sdílených hodnot a část Republikánské strany zesiluje svoje izolacionistické instinkty,“ uvažuje zpravodaj.
Saúdi si kladou jasné podmínky
V poslední době se nejvíce spekuluje o tom, jak se k otázce uznání Izraele postaví Rijád. „Pro Emiráty, Bahrajn a Maroko platí, že to jsou země geograficky i mentálně vzdálené izraelsko-palestinskému konfliktu, takže je tu daleko menší tabuizace spolupráce s židovským státem. Proto není vyloučené, že k mírovým smlouvám přikročí i další státy Perského zálivu jako Omán, Katar a Kuvajt. Ale spíš ve střednědobé perspektivě. Všechny tři navíc ,čekají‘ na Saúdskou Arábii, která jako nejvlivnější arabský stát v regionu určuje trendy,“ říká Borek.
Biden v předvolební kampani tvrdil, že přitvrdí vůči Saúdské Arábii, spolupráce USA s Rijádem však pokračuje. Americký ministr zahraničí Antony Blinken nedávno označil Saúdskou Arábii za „kritického partnera“, pokud jde o rozšíření Abrahámovských dohod. „Saúdům zatím patrně vyhovuje status quo, tedy žádná formální dohoda s Izraelem, ale intenzivní síť neformálních, fakticky spojeneckých vazeb,“ míní zpravodaj ČT Borek.
Podle izraelských představitelů se saúdský korunní princ Muhammad bin Salmán a tehdejší izraelský premiér Benjamin Netanjahu v listopadu 2020 tajně sešli v saúdském Neomu. Počátkem tohoto roku se pak Saúdové a Izraelci připojili k Mezinárodnímu námořnímu cvičení (IMX 22), které se konalo na Blízkém východě pod vedením USA krátce po lednových útocích jemenských šíitských povstalců Hútíů na Abú Dhabí.
K případnému uznání Izraele a formální dohodě mezi oběma zeměmi však vede trnitá cesta. Rijád by musel opustit myšlenku Arabské mírové iniciativy (API), kterou se snažil zprostředkovat před dvěma dekádami. Saúdové tehdy nabídli Izraeli, že by všechny země Ligy arabských států (LAS) se židovským státem normalizovaly vztahy, pokud se vrátí hranice do podoby z let 1949 až 1967. Zároveň by Izrael musel umožnit existenci suverénní Palestiny s Východním Jeruzalémem jako hlavním městem.
„Vedení Saúdské Arábie více než jednou zdůraznilo, že Saúdská Arábie nebude normalizovat vztahy s Izraelem, dokud nebude dosaženo dvoustátního řešení s Palestinci. V této souvislosti je třeba připomenout, že Království Saúdské Arábie bylo první, kdo předložil seriózní iniciativu k dosažení míru mezi arabskými zeměmi a Izraelem, a dali jsme jasně najevo, že mír přichází na konci tohoto procesu, nikoli na jeho začátku,“ komentuje vývoj pro web ČT24 saúdský velvyslanec v Česku Abdulláh Mut'ib al-Rašíd s tím, že saúdské stanovisko se dlouhodobě nemění.
Mír je podle něj možný jen po splnění určitých požadavků. „Abrahámovské dohody, které arabské země podepsaly s Izraelem, byly výsledkem suverénních rozhodnutí přijatých těmito zeměmi, ale království se k nim nepřipojilo a my jsme dali jasně najevo, že potřebujeme proces, který zahrnuje implementaci Arabské mírové iniciativy. Jakmile toho dosáhneme, jsme odhodláni k urovnání na základě dvou států, s Palestinským státem na okupovaných územích, s Východním Jeruzalémem jako hlavním městem,“ zdůraznil velvyslanec.
Silný odpor bují od Teheránu po Alžír
Vznik Abrahámovských dohod ostře kritizoval Írán, který se od islámské revoluce v roce 1979 snaží prezentovat jako obránce Palestinců. „Některé vlády bohužel udělaly chybu – velkou chybu a zhřešily při normalizaci (svých vztahů) s uzurpátorským a utlačovatelským sionistickým režimem,“ prohlásil íránský nejvyšší duchovní vůdce Alí Chameneí. „Je to čin proti islámské jednotě, musí se vrátit z této cesty a napravit tuto velkou chybu,“ vyzval arabské země loni v říjnu Chameneí.
Irák, který židovský stát nikdy neuznal a kam Izraelci a izraelské firmy vůbec nesmí, na jaře v parlamentu schválil zákon, který jakékoli pokusy o sbližování s Izraelem kriminalizuje. Z legislativy vyplývá, že každý Iráčan, který by odcestoval do Izraele nebo udržoval kontakty s izraelskými institucemi, může čelit až doživotnímu vězení, případně trestu smrti.
Také v Tunisku vyzvala tamní právnická asociace k tomu, aby úřady kriminalizovaly normalizaci „všech forem sbližování se sionistickým nepřítelem“. Asociace zároveň odsoudila izraelské útoky proti palestinskému lidu, zejména proti mešitě Al-Aksá a kostelu Božího hrobu. „Tyto útoky jsou vážným porušením všech mezinárodních konvencí a jsou doprovázeny ostudným arabským a islámským mlčením,“ uvedli právníci v prohlášení. „Západní svět mezitím uplatňuje dvojí metr, pokud jde o práva lidí na sebeurčení, a pokračující zločiny proti Palestincům,“ upozornila asociace.
Z případných izraelsko-tuniských rozhovorů má velké obavy Alžírsko, které považuje jakékoli další posílení izraelského vlivu v regionu za ohrožení své národní bezpečnosti. Pokud by Tunis kývl stejně jako dříve Maroko, Alžírsko by bylo v tomto ohledu „blokováno“ na západní i východní hranici.
Alžírsko se loni rozhodlo přerušit veškeré styky s Marokem, jelikož má obavy ze spolupráce své sousední země s Izraelem v oblasti obrany a bezpečnosti. Země jsou ve sporu také kvůli Západní Sahaře, bývalé španělské kolonii, kde Alžírsko podporuje povstaleckou frontu Polisario, jež se od 70. let snaží vymanit území ze správy Maroka.
Někteří alžírští představitelé v červnu nařkli Tunis z navazování diplomatických kontaktů se židovským státem poté, co izraelský zpravodajský server Israel Hayom uvedl, že Tunisko a Izrael „zkoumají možnost nastolení užších vazeb“, což se Alžírsko dle webu snaží zhatit.
Tuniský ministr zahraničí Othman Jerandi to ale rázně popřel s tím, že se jedná o „drby šířené v médiích“. „Tunisko se nezajímá o ustavení diplomatických vazeb s okupační entitou,“ zdůraznila tuniská diplomacie s tím, že nadále podporuje vytvoření palestinského státu s Jeruzalémem jako hlavním městem. Tunis stále funguje jako sídlo exilového vedení Organizace pro osvobození Palestiny (OOP).
Tunisko navázalo částečné diplomatické styky s Izraelem už v roce 1996, své zástupce však odvolalo z Tel Avivu už v roce 2000 poté, co krachly mírové rozhovory mezi Izraelci a Palestinci v Camp Davidu a vypukla druhá intifáda, tedy ozbrojené palestinské povstání proti židovskému státu. Izraelci ale stále mohou Tunisko navštívit.
Námořní dohoda s Libanonem válku neuzavřela
Izrael zůstává technicky ve válečném stavu se sousedním Libanonem, s nímž koncem října uzavřel námořní dohodu. Ta se považuje za významný průlom ve vztazích obou zemí. Smlouva, kterou pomohl zprostředkovat americký diplomat Amos Hochstein, řeší spor týkající se 860 kilometrů čtverečních vod Středozemního moře, v nichž se nachází ložiska plynu. Obě země tak mohou zahájit průzkum.
Izrael námořní dohodu považuje i za prostředek snižující riziko další války s libanonským Hizballáhem. Vlivné šíitské hnutí sice označilo smlouvu za „velké vítězství“ a odvolalo několikaměsíční mobilizaci, zároveň ale popřelo jakékoli uznání státu Izrael nebo sbližování se židovským státem.
Hizballáh tak razantně odmítl slova izraelského premiéra Jaira Lapida, který prohlásil, že se „nestává každý den, že by nepřátelský stát uznal stát Izrael, navíc v písemné dohodě, před zraky celého mezinárodního společenství“. Rovněž libanonský prezident Michel Aún zdůraznil, že dohoda nemá žádné „politické dopady“ a otázka jižní hranice se bude do budoucna řešit „dialogem“. Podle Aúna je smlouva čistě „technická“.
„Jedinečné je, že Libanon a Izrael se k dohodě, které bylo dosaženo, postavily velmi pozitivně, protože oběma zemím přinese významné ekonomické výhody. Je to bezprecedentní historický krok mezi oběma zeměmi, který může otevřít cestu k dalšímu vývoji v budoucnu, ale pouze za předpokladu, že budou dokončeny prvky, které by mohly vést k určitým průlomům zejména mezi Palestinci a Izraelci. Teprve poté se můžeme začít bavit o možnosti podobných mírových průlomů s dalšími stranami,“ hodnotí vývoj pro web ČT24 publicista libanonského původu Hassan Ezzeddine.
V současné době nepovažuje možnost podpisu mírové smlouvy za reálnou. „Důvody související s válečným stavem, který mezi oběma zeměmi dlouhodobě panoval, stále přetrvávají. V popředí samozřejmě stojí skutečnost, že nedošlo k žádnému vážnému a pozitivnímu vývoji ve sporu mezi Izraelci a Palestinci, který by řešil i problém týkající se palestinských uprchlíků v Libanonu, ale i další sporné věci mezi Izraelem a Libanonem,“ upozornil Ezzeddine.
„Mezi většinou aktivních politických kruhů v Libanonu panuje přesvědčení, že jakákoliv mírová jednání mezi Libanonem a Izraelem nejsou v současné době možná, protože Libanon se stále drží svého dříve oznámeného postoje, který říká, že bude poslední zemí, která může uzavřít mírovou dohodu s Izraelem. To znamená, že Libanon kvůli své současné křehké ekonomické a politické situaci nemůže riskovat jednostranné uzavření míru s Izraelem, zatímco hlavní otázky související s komplexním mírovým procesem v regionu jsou stále pozastaveny a zmrazeny,“ dodal.
Budoucnost smlouvy je nyní nejistá, jelikož ujednání o námořní hranici kritizoval vítěz letošních listopadových voleb v Izraeli, staronový předseda vlády Benjamin Netanjahu, který smlouvu označil za „historickou kapitulaci“. „Libanon má sto procent, Izrael má nula,“ opřel se Netanjahu do Lapida a v první reakci pohrozil, že od dohody v případě návratu k moci odstoupí. Později ale svůj postoj mírnil, jelikož dle průzkumů mnoho Izraelců ujednání podporuje, poznamenal list The New York Times.
„Se sousedními státy jako Sýrie a Libanon izraelské vztahy stále přetrvávají v permanentním napětí. Také s Jordánskem se měly v Netanjahuovské éře spíše tendenci zhoršovat, byť mírovou smlouvu a vzájemné diplomatické vztahy to výrazně neohrozilo. Otázkou zůstávají pragmatické postoje Turecka, které pod vedením prezidenta Erdogana hřímá na podporu Palestinců a čile komunikuje s Hamásem, přičemž v podstatě paralelně provádí s Izraelem čilý byznys, včetně zbrojního,“ upozorňuje Čejka v novém vydání své knihy Izrael a Palestina.
Prohlubování vazeb, ale nejspíš bez nováčků
Spolupráce šesti arabských zemí s Izraelem se mezitím dál prohlubuje. „Posiluje i na úrovni vědecké. Odborníci z Bahrajnu, Emirátů či Maroka – a jsou to nejen muži, ale i ženy – se dnes již poměrně běžně účastní různých konferencí, workshopů a fór v Izraeli. A nemusí se navíc jednat pouze o původní obyvatele těchto zemí. Ve Spojených arabských emirátech například působí na tamních vědeckých institucích řada Indů, kteří už mají v Emirátech trvalý pobyt. I ti tak mohou reprezentovat zájmy zemí Zálivu v Izraeli,“ popsal rozvoj vzájemných vztahů Čejka.
Propojit Izraelce s Araby má pomoci i nová Iniciativa N7. Série konferencí se zástupci z řad vládních činitelů, nevládních organizací i soukromého sektoru bude upozorňovat na výhody získané z partnerství a pomůže účinněji řešit jednotlivá témata. První konference se uskuteční 5. až 7. prosince v marockém Rabatu a zaměří se na problematiku soužití a vzdělávání. Další konference, jež se zaměří na zemědělství, vodu a potravinovou bezpečnost, se má konat začátkem příštího roku v Emirátech. V lednu by se měla uskutečnit i třetí schůzka ohledně rozvoje regionální zóny volného obchodu.
„Domnívám se, že mírové smlouvy mezi Izraelem a arabskými státy patrně zatím nebudou přibývat, což ale neznamená, že nutně musí uvadat. Spolupráce Izraele, Emirátů a Bahrajnu už má vlastní dynamiku a životaschopnost. To samé platí jen v o něco menší míře pro Maroko. V případě Súdánu je praktická náplň normalizace s Izraelem limitována vnitropolitickou situací v Súdánu, kde jsou fakticky dvě mocenská centra: armádní versus civilní špičky,“ vysvětluje Borek.
Směrem ke sbližování by se podle něj mohly časem vydat i další země severní Afriky jako Alžírsko, Libye nebo Tunisko.
„Při absenci robustní americké diplomacie – opět nějaké konkrétní pobídky – však nemají motivaci měnit stávající situaci. Skutečným a finálním předělem pro normalizaci Izraele s arabským světem budou teprve případné smlouvy s Libanonem, Sýrií a Írákem a samozřejmě s Palestinci. Izraelská strategie je právě v tom dohodnout se s arabskými státy bez ohledu na Palestince, kteří si dlouhodobě nárokovali právo veta na vztahy Izraele s arabskými státy. Pro země jako Libanon, Sýrii a Irák toto palestinské veto má stále svou platnost, a to i z vnitropolitických důvodů,“ říká k budoucnosti smluv blízkovýchodní zpravodaj ČT.
