Nevlídné podzimní počasí, mlha, podvečerní tma a hlavně nepozornost několika železničářů stály před 55 roky za nejhorším železničním neštěstím v historii České republiky. U obce Stéblová na jednokolejné trati mezi Hradcem Králové a Pardubicemi se 14. listopadu 1960 střetl osobní vlak tažený parní lokomotivou s motorákem. Následky čelní srážky byly děsivé, celkový počet obětí dosáhl čísla 118 a více než stovka lidí byla odvezena do nemocnic.
Na události staré 55 let vzpomínalo v sobotu ve Stéblové na Pardubicku šest desítek lidí. Dorazil tam například osmapadesátiletý Petr Ulrich, který byl v době nehody tříletý a jel s otcem ve třetím vagonu motoráku.
„Pamatuji si to jen útržkovitě, jak mě vynášeli z vlaku na nosítkách a potom pobyt v pardubické nemocnici. Utrpěl jsem zlomeninu klíční kosti a otřes mozku,“ řekl Ulrich, který přiznává, že 14. listopad považuje za své druhé narozeniny.
Pomník vzdálený osm desítek metrů od místa nehody vybudovala obec Stéblová v roce 2000. Podle jejího starosty Vladimíra Exnera neštěstí zasáhlo především okolní obce. „Přímo z naší obce nezahynul žádný občan, ale z okolních obcí ano, především směrem na Hradec Králové,“ řekl Exner.
Například z obce Čeperka zemřelo při nehodě 13 lidí, řekla šestaosmdesátiletá Jaruška Hlaváčková. Ta při neštěstí přišla o svého otce a další dva příbuzné.
„Viděla jsem všechny mrtvé v pardubické i hradecké nemocnici, ale tatínka jsem našla až na Lékařské fakultě v Hradci Králové mezi těmi třiceti, kteří byli ohořelí. Domů jsem si odvážela jen ohořelý železniční průkaz a legitimaci,“ řekla Hlaváčková.
Vzpomínala taky na bolestnou a mrazivou atmosféru v obci v době po tragédii. „Tehdy jsme byli všichni spřátelení, nejenže jsme přišli o rodinné příslušníky, ale i přátele. Čeperka to všechno prožívala dohromady, bylo to hrozné,“ řekla pamětnice.
Průvodčí zahlédl v husté mlze zelené světlo
Do Stéblové, malé stanice ležící zhruba na půl cesty mezi Hradcem Králové a Pardubicemi, dorazil deset minut po půl šesté večer mírně zpožděný osobní vlak číslo 608 z Liberce. U perónu měl podle grafikonu vyčkat na příjezd motorového vlaku od Pardubic a až pak pokračovat.
Z nikdy zcela nevyjasněných důvodů ale dal průvodčí náhle znamení k odjezdu a vlak se rozjel. Později vypověděl, že v husté mlze zahlédl zelené světlo, které přisoudil výpravčímu. Ten byl ale v tu dobu v kanceláři.
Rozjetý vlak se snažil dohnat výhybkář na kole
Strojvedoucí, topič ani nikdo další z posádky si po rozjezdu nevšimli červeného signálu „stůj“ - a dokonce ani toho, že při opouštění Stéblové osobní vlak projel a poškodil výhybku připravenou pro vjezd blížícího se motoráku na vedlejší perón.
Výpravčí se marně snažil soupravu doběhnout a zastavit, rozjetý vlak nedokázal dohnat ani výhybkář na kole. Pozdě přišel i telefonát výhybkáři dál na trati, který měl ještě šanci zastavit alespoň blížící se motorový vlak.
Vlaky jely proti sobě - každý rychlostí 60 kilometrů za hodinu
Těsně před tři čtvrtě na šest se zhruba kilometr a půl za Stéblovou směrem na Pardubice střetla šestivozová motorová souprava s rozjetým osobákem. Oba strojvedoucí se v mlze a tmě zahlédli těsně před srážkou, rychlost obou vlaků byla v tu chvíli kolem 60 kilometrů v hodině.
Více než osmdesátitunová parní lokomotiva zdemolovala prvních pět vozů motorového vlaku, na druhé straně byly výrazně poškozeny jen dva vagony, ostatní přečkaly srážku jen s lehkými následky.
„Skříň vagonu byla utržená. Předek lokomotivy byl 'oblepen' směsí železa, dřeva a lidských těl, což byl první vůz motorového vlaku, se kterým jsme se vždy ve Stéblové míjeli. Na změti trosek trčel do vzduchu pochroumaný motorový vůz, ve tmě v něm nebylo proti nebi nic vidět,“ vzpomínal na okamžiky po srážce Jaroslav Peterka, jeden z cestujících z osobního vlaku.
Krátce poté ale už na místo neštěstí viděl velmi dobře - od uhlíků z topeniště totiž vzplála nafta z proražených nádrží.
Řada lidí zemřela až na následky popálenin nebo udušení
Silný náraz sice na místě připravil o život desítky lidí, mnoho dalších pasažérů ale zprvu srážku přežilo a zemřeli teprve na následky popálenin nebo se udusili. První záchranné práce prováděli přeživší cestující, k nimž se přidali obyvatelé Stéblové.
Později na místo dorazili lékaři, hasiči a vojáci. Během tří hodin vyprostili záchranáři z trosek obou vlaků 110 mrtvých těl. Zraněné rozvezly sanitky do nemocnic v Pardubicích a Hradci Králové, tři lidé se nikdy nenašli.
Ještě večer 14. listopadu začalo zjišťování příčin neštěstí, konkrétního viníka se ale určit nepodařilo. Prakticky každý z železničářů ve vlaku číslo 608 nějak porušil předpisy. Soud udělil v únoru 1961 strojvedoucímu, vlakvedoucímu a staršímu průvodčímu tresty odnětí svobody v rozmezí od čtyř do pěti a půl roku.
Topič, který přehlédl červené světlo, byl odsouzen do vězení na 18 měsíců; pouze mladší průvodčí vyvázl s podmíněným trestem v délce jednoho roku.
Pomníček se na místě havárie mohl objevit až v roce 2000
Hovořit o podrobnostech tragédie bylo po dlouhou dobu nežádoucí. Dobový tisk se omezil pouze na stručné sdělení o nehodě a počtu obětí, v únoru 1961 vyšla ještě zpráva o vynesení rozsudků nad železničáři.
Až v roce 2000 nahradil nenápadný křížek pomníček a na místě neštěstí se konal oficiální vzpomínkový akt. Trať zůstala ještě dlouho po tragédii jednokolejná, potřebné rozšíření důležité spojnice Hradce Králové a Pardubic se dokončuje teprve v posledních letech.
