Plzeň – Špatně projektované varovné i vodicí pásy, nefungující nebo chybějící akustické majáky, které nevidomým mají usnadnit orientaci. I s takovými problémy se každodenně potýkají zrakově postižení.
Petr Brožek přišel o zrak hned po narození, teď je mu 39 a celý život bydlí v Plzni. Kdyby viděl, znal by ji dokonale, takhle je však stále odkázaný na pomoc druhých: „Co se týká vodících linií, tak to se tady docela hodně zlepšilo. Ale ty majáčky? No nevím.“
S malou vysílačkou by měla být orientace jednodušší. Stačí zmáčknout a maják na budově nevidomého nasměruje a poradí. Jenže majáků je po Plzni pořád zoufale málo, nebo jsou umístěné tak nešťastně, že se nedají využít. „Pokud já vím, na veřejných budovách žádné majáčky nejsou,“ prohlásil další z postižených, zcela nevidomý Jiří Švábek a pan Brožek dodal: „V podchodech to spustím a spustí se mi všechno najednou, což je velice špatné.“
Nejlépe funguje systém v plzeňské MHD, i tady se ale nevidomí potýkají s problémy. „Řidič zapomene spustit majáček a staré vozy to ozvučení nemají,“ potvrdila prakticky nevidomá Iva Rejtharová.
Nedostatky ve službách pomáhá zrakově postiženým řešit Tyfloservis, ten se však sám potýká s finančními problémy. A například o umístění majáku na centrální autobusové nádraží v Plzni žádal od roku 2003, dočkal se až letos. „Ty majáčky jsou finančně dost náročná záležitost, záleží pak na majiteli objektu,“ uvedla Dana Danielková z Tyfloservisu Plzeň.
Roční provoz plzeňské pobočky Tyfloservisu vyjde na milion osm set tisíc korun. O zrakově postižené klienty z celého kraje tu pečují jen tři instruktorky a k dispozici mají jediné služební auto.
