Jeden z mých přátel kdysi ještě s dalšími kamarády utekl z povinného vítání Leonida Iljiče Bežněva. Šli na pivo. Jiný spolupracovník, snad proto, že měl sovětského bolševického fýrera rád a bylo mu líto, že milovaný generální moskevský darebák neměl kompletní počet vítačů; případně byl ras na pořádek; nebo – a to nejspíš – patřil k živočišnému poddruhu Hajzl udavačský, jejich čin nahlásil. Dopadli, chlapci, vcelku dobře: protože holdování probíhalo v pracovní době, byly jim pouze strženy dva dny z dovolené pro neomluvenou absenci. Později, když už si byl jejich liberální (mohl to dělat někdo horší, říkávalo se) šéf jistý, že horlivý práskač sleduje jiné případy, nenápadně trest umazal. Mohli si výskat.
Kdyby nyní, když k nám přijede George Bush, přinesl kterýkoliv deník titulek, jenž uvozuje tento článek, stal by se terčem posměchu a komunistické Haló noviny by o něm psaly ještě napřesrok pro změnu pod tituly o trapné proamerikánské podlézavosti. Byť v nich pracuje řada novinářů, kteří podobné nadpisy při příležitosti návštěv hlavounů z Moskvy s vervou o závod smolili.
Bushe čekají demonstranti, které za jejich jistě ne přívětivé skandování a dozajista drsné transparenty nečeká soud, který by hauzíroval paragrafy o podvracení a rozvracení. Také je nikdo nenazve Ztroskotanci a samozvanci. Působil by totiž jako idiot. Žijeme v jiném čase. Můžete si říkat o Bushovi, že je diktátor, imperialista, ba i když o něm prohlásíte něco horšího, velmi nespisovného, nebudete riskovat, že v lepším případě přijdete o zaměstnání nebo studium, v horším o svobodu. Což je to slovo do pranice. Může se někomu zdát málo, že když nás navštíví hlava státu, který je naším politicky i vojensky nejvýznamnějším a nejdůležitějším spojencem, může ho bez zábran poslat k šípku, ba kamsi mnohem hlouběji. Mnozí to také s gustem udělají. Znají svoje práva. Tehdy, když se třída od letiště do centra Prahy jmenovala Leninova, a řítily se jí neprůstřelné automobily, v nichž seděli Brežněv s Kosyginem, stál na chodnících mlčící dav, sehnaný sem k povinnému holdu. Také jsme znali svoje práva-nepráva. To nejzásadnější a nejexistenciálnější znělo: „Držet hubu a krok!” A vítat! Nyní tuto ulici možná mnohde budou lemovat velmi nevítací nápisy a znít budou ne právě zdvořilá hesla. Nic se nikomu nestane. Nejvýš, když to někdo s bojem za mír a proti imperialismu přežene a ohrozí bezpečnost, bude vyexpedován. Bez následků do budoucnosti. To proto, že se ta příjezdová komunikace nyní jmenuje Evropská. Mohli bychom také říci Civilizovaná.
Hola, přátelé: uvědomujete si vůbec, že už nemusíte říkat: "Vítejte, bratři nejdražší!”, když si to nemyslíte? Jděte a klidně to tomu americkému prezidentskému bastardovi nandejte! A vynadejte mu taky v hospodě. Máte přece jistotu, že nevstane někde vedle u stolu soudruh Bretschneider a nezatočí s vámi. I vaše děti, byť vylajete Bushovi nevím do koho a do čeho a pošlete kdo ví kam, bez problémů půjdou studovat. Tatínkův nebo maminčin neuvážený výrok nezničí jim život. Všechno špatné smíte o hlavě Ameriky prohlásit. Holdovat mu nemusíte. A naopak: můžete ho přivítat urážkami a bručením.
Ba ano. To všechno lze. Jenom bychom si při tom měli s pokorou alespoň malinkou, nepatrnou chvílemi uvědomit, jak k tomu, že tohle všechno můžeme a smíme, přispěli američtí prezidenti.
