Pokud teď někdo zavětří, že se zase novinářský všeznalec pouští do hokeje, k čemuž není vůbec kvalifikován, upozorňuji: sice o hokeji psát budu, ale vlastně ne. Chtěl bych vyslat sdělení o duši. O vnitřním světě a hodnotových žebříčcích a kotrmelcích tvorů, kteří se nazývají homo sapiens. V tomto případě s přídavkem „bohemicus“, tedy český.
Mám velký smysl pro outsidery. Mnohdy jsem se ostatně sám tak cítil a dodnes cítím. Bylo mi tedy poněkud těžko od žaludku, když se veřejné mínění vrhalo po vlčím způsobu na naše hokejisty po porážkách s mužstvy, která měla být ještě méně úspěšná než ona bezvýznamná sběř, která nakonec Žvejkalovi Růžičkovi přijela. Ano, Žvejkal se trenérovi reprezentačního mužstva a Slávie Praha s nádechem opovržení přezdívá pro jeho věčnou orbitku či co v puse. Mnozí prohlašovali, že chápou, proč za něj odmítly nastoupit hvězdy kanadsko-americké ligy, protože kdo by pod takovým chtěl hrát. Navíc obecná mínka, onen pověstný „hlas boží“, neuměla pochopit, že Růžička nepostavil Dominika Haška, v závěru ligy mediální celebritu číslo jedna, ale tvrdošíjně lpěl na Tomáši Vokounovi, který, jak všichni hokejoví hospodští experti, skoro tak všeznalí jako novináři, věděli, že přece po pause od vyřazení v play off NHL značně dlouho nechytal. Ostatně celá ta sestava byla k ničemu a trenér jakbysmet. Už aby přišel někdo jiný.
Parta outsiderů, sebraná ze všech pankejtů, v brance s Vokounem místo Dominátorem (při vší úctě k němu), vedená Žvejkalem, jsou mistry světa. Zatímco toto píši, pod okny houkají auta, lidi řvou, rachejtle bouchají, psi vyjí. Kdo neskáče, není Čech…
Vím, byla to občas trochu klika. Ovšem právě tak ale naopak štěstí chybělo v leckterém z těch prohraných zápasů, po nichž se většinové obecenstvo týmu vysmívalo. Rusové budou zuřit a fňukat kvůli „pětce“, kterou problematicky vyfasovali v poslední třetině. Nepřehlédněme ovšem, prosím, že před ní prohrávali 0:2. Že by v posledním vzepjetí zlomili všechno, co nezvládli v předchozím čase, toť velmi problematická úvaha. Zpupnost, která z nich během celého turnaje sálala, se vcelku logicky přetransformuje v pocit ublížení a křivdy. Psychologové by o těchto příznacích a duševních pochodech mohli povídat. Ostatně i nás taková zhrzenost v zápasech zejména s Rusy, dříve SSSR, velmi popadala, a její oprávněnost byla stejná, často ne-li větší, než současná ruská. Vzpomínám, jak jsme byli přesvědčeni v 70. a 80. letech minulého století, že západoněmecký rozhodčí Josef Kompalla musí být členem Komunistické strany NSR, neboť tak drsně přitlačit „sborné“, když to potřebovala, uměl jenom on. Proto rozhořčení Rusů chápu, ale nelituji je.
Víc mě zajímá duše našeho veřejného mínění, a to nejenom hokejového. To bude sotva jiné než ostatní. Vytvoří si názor a hlava nehlava jej prosazuje, přesvědčeno, že je svaté a tudíž jeho slova jsou Zákonem: Žvejkal je idiot, jím vybraný tým hejno neumětelů a místo Vokouna tam má být Hašek. Nyní veřejné mínění, aniž by se omluvilo či alespoň nějak dalo pokorně najevo, že se zmýlilo, poskakuje na druhé straně pankejtu, a tváří se, že kdo nehupsá s ním, není správným Čechem. A při tom – jak už řečeno – stačila jiná výchylka Štěstěny, třeba když se švédský puk v naší power play rozhodl poskočit jinam než do české branky a už vůbec v jemnějších odstínech třeba s Finy či Kanadou, a mysl většiny křičela by, že „to od začátku říkala“. Jako stará Vajtingrová ze Žižkova, ta také tvrdila, že měla pravdu ve všech případech. Mávala při tom mokrým hadrem. Nebo že by vlajkou?
Jak že to řekl ten věčně otravně moralizující a humanizující Karel Čapek: „Je jenom jeden druh mínění, které je ještě horší, nesmyslnější, chatrnější a neslušnější než vlastní mínění; a to je veřejné mínění.“ (Na břehu dnů) A dodejme, že také: nemilosrdnější, nejnadutější, nejsebestřednější, nejvrtkavější, nejzlomyslnější a nejméně pokorné a kdoví co ještě. Možná Vladimír Růžička je žvejkal orbitek. Veřejné mínění je ovšem Žvejkalem soudů, o nichž je přesvědčeno, že jsou nezvratné. Aby je během okamžiku zvrátilo novým svým žvejkem někam zcela jinam. Což neplatí pouze v hokeji, v tom specificky českém společenském indikátoru. Komu se kdy tato „boží trouba“, veřejné mínění, omluvilo, když zjistilo, že se vůči němu chovalo neoprávněně jako pomatená smečka?
Kdo neskáče, není Čech!
