Tak jsem se stal dlužníkem. Česká kancelář pojistitelů zjistila, že jsem v období asi jednoho měsíce neplatil povinné ručení. Obeslala mě doporučenou zásilkou, ve které svoji pohledávku vyčíslila na něco přes dva tisíce korun. Výši částky zdůvodnila, přiložila složenku a sdělila termín, do kterého musím sumu uhradit. Problém je v tom, že v uvedeném období jsem ono auto nevlastnil, neřídil, ba ani nevěděl, že existuje. Tato situace pro Českou kancelář pojistitelů asi není nijak mimořádná, protože v doprovodném dopise píše, že pokud jsem v uvedeném období nebyl vlastníkem onoho vozidla, mám vyplnit přiložený formulář a přiložit další dokument, dokazující moji nevinu, vložit vše do přiložené obálky a odeslat České kanceláři pojistitelů. Všechny tyto činnosti (včetně vyzvednutí doporučené zásilky a odeslání obálky) mi zaberou asi půldruhé hodiny, problém je zdárně vyřešen, jsem opět nevinný, bez dluhů.
Nicméně s touto praxí České kanceláře pojistitelů mám problém – jestliže totiž přistoupím na jejich pravidla a začnu dokazovat svoji nevinu, tak se v tu chvíli stávám – řečeno s Cimrmany – přinejmenším sprostým podezřelým. Nepodezřelý přece svoji vinu vůbec prokazovat nemusí. A tak jsem se na kancelář obrátil s dotazy, jak je možné, že jsem podezřelý, a co se stane, když na jejich upomínku a žádost o očištění nebudu jako nevinný reagovat. Ptal jsem se, kolik takových případů mají, kolik se jich dostalo k soudu a jak dopadly. Na osm dotazů, které jsem v této souvislosti položil, mi Česká kancelář pojistitelů prostřednictvím Mgr. Vladimíra Krejzara z právního oddělení odpověděla v podstatě na jediný: To, že jsem byl v daném období majitelem vozidla, jim nahlásil Centrální registr vozidel, patřící pod ministerstvo dopravy. Tiskový mluvčí tohoto úřadu mi následně sdělil, že mé výhrady předal k prošetření příslušnému odboru.
Co dál? Vzhledem k tomu, že mi Česká kancelář pojistitelů nesdělila své know how dalšího postupu, mohl jsem se jen domnívat, co se bude dít, pokud na jejich výzvu nebudu reagovat. Pohledávku zřejmě dál povedou jako oprávněnou, když nebude uhrazena nebo nepošlu omilostňující formulář, bude pohledávka asi předána vymahačské firmě. Ta na mě bude požadovat částku i se sankcí, pak nejspíš vše předá exekutorovi. V té době se může vymáhaná částka vyšplhat na desetitisíce, dostaví se ke mně exekutor a vystěhuje mi půlku bytu. Tak jsem jako správný sprostý podezřelý sedl k formuláři a začal s dokazováním své neviny.
Tak si to shrňme: Stát, na jehož fungování se podílím svými daněmi, ze mne prostřednictvím Centrálního registru vozidel vyrobí neoprávněně dlužníka a společně se soukromou firmou (kterou Česká kancelář pojistitelů je a na jejíž provoz přispívám placením pojistného) ze mne vymáhají úhradu neexistujícího dluhu. Jako alternativu mi nabízejí, abych prokázal svoji nevinu.
Oč jednodušší to má takový sprostý vrah. Ten – na rozdíl ode mne – má právo na presumpci neviny a nemusí ji dokazovat. Vinu mu totiž musí jednoznačně a správně prokázat stát.
