Přemysl Čech

Zelené tílko, ve kterém vyšel z brány vězení Jiří Kajínek, účinkuje v reklamě. Jeho motiv použily České dráhy (jejich zakladatelem je stát, potažmo ministerstvo dopravy), ve snaze přesvědčit cestující, aby si častěji kupovali k jízdenkám i místenky. Přimět je k tomu má slogan u tílka, který zní: „I vy můžete sedět!“ Reklamu zveřejnily na svém facebookovém profilu. České dráhy tedy posunuly kampaň, která ukazuje Jiřího Kajínka jako mediální celebritu, do další dimenze.

Je to něco přes čtyři roky, kdy tehdejší stínový ministr financí ČSSD Jan Mládek představil na sjezdu daňové plány své strany. Druhá sazba daně z příjmu fyzických osob bude 38 procent z hrubé mzdy, daň z příjmu firem se zvýší na 21 procent a druhá sazba pro banky, telekomunikační a energetické firmy bude 30 procent.

Tak nám i na Ruzyni polezou do kufrů, oznámilo letiště Praha. Nic nového pod sluncem, tahle praxe je běžná delší dobu i jinde ve světě.

Z redakční skříně na mě ještě koukají holínky, ve kterých jsem probrodil povodně v roce 2002. Ne že bych chtěl fušovat do řemesla hydrologům nebo meteorologům, ale jako novinář jsem si položil otázku: Co bylo tehdy jinak, co stejně a jaké je z toho poučení?  V roce 2002 přišly zhoubné srážky ve dvou vlnách. První z 6. a 7. srpna zasáhla hlavně jižní Čechy. Přinesla dílčí škody, ale už 10. srpna jsem točil reportáž o tom, jak likvidovat následky povodní. Zdálo se, že bude klid, ale už v tu dobu se chystal mnohem větší průšvih.

Debata o budoucnosti Šumavy se znovu rozhořela v plné síle. Sleduji ji se zájmem, protože jsem se na Šumavě narodil, mám ji rád, dodnes tam trávím co nejvíc volného času a pětatřicet let se jí zabývám také jako novinář. Z této pozice jsem se rozhodl do debaty vstoupit – jako laický, leč pozorný, pozorovatel a nikoliv jako člověk vzdělaný v lesních vědách.Debata (za posledních dvacet let kolikátá už) se koncentruje do problému kácet – nekácet. Aniž bych byl cynik a přál si, aby se vývoj Šumavy ubíral zcela opačnou cestou, myslím si, že jestli do šumavských nejcennějších partií vstoupí pily nebo ne, je více méně jedno. Jestli kácet budeme nebo nebudeme, Šumava v té podobě, jak jsme ji donedávna znali, končí a je třeba se s tím smířit. Ale zároveň se musíme pokusit vytvořit takové podmínky, aby její obnova byla v příštích desetiletích pokud možno optimální.

Právě před padesáti lety v roce 1960 instalovali pracovníci Geofyzikálního ústavu tehdejší Československé akademie věd v bývalých zlatých dolech u Kašperských Hor neobvyklé přístroje. Rodila se tu seismická stanice, jejímž úkolem bylo registrovat zemětřesení z celého světa. Byla teprve druhým takovým pracovištěm ústavu v republice po stanici v Průhonicích u Prahy a brzy se stala jednou z nespolehlivějších stanic na světě. Záznamy z prvních pokusných měření z podzimu 1960 se nezachovaly, a tak první známý záznam nese silvestrovské datum 31. 12. 1960.

Tak jsem se stal dlužníkem. Česká kancelář pojistitelů zjistila, že jsem v období asi jednoho měsíce neplatil povinné ručení. Obeslala mě doporučenou zásilkou, ve které svoji pohledávku vyčíslila na něco přes dva tisíce korun. Výši částky zdůvodnila, přiložila složenku a sdělila termín, do kterého musím sumu uhradit. Problém je v tom, že v uvedeném období jsem ono auto nevlastnil, neřídil, ba ani nevěděl, že existuje. Tato situace pro Českou kancelář pojistitelů asi není nijak mimořádná, protože v doprovodném dopise píše, že pokud jsem v uvedeném období nebyl vlastníkem onoho vozidla, mám vyplnit přiložený formulář a přiložit další dokument, dokazující moji nevinu, vložit vše do přiložené obálky a odeslat České kanceláři pojistitelů. Všechny tyto činnosti (včetně vyzvednutí doporučené zásilky a odeslání obálky) mi zaberou asi půldruhé hodiny, problém je zdárně vyřešen, jsem opět nevinný, bez dluhů.

V posledních letech to už vypadalo, že Helmut Gaensel hledání Štěchovického pokladu zabalil. Za oněch sedmnáct let, po které úsilí jeho i dalších hledačů jako novinář České televize mapuji, jsem byl u desítek pokusů, měření a vrtů. Mnohokrát jsem slezl na dno až dvacetimetrových šachet, prostudoval stohy dokumentů a fotografií, o místech jako je rokle Dušno, Šlemín, Medník, Hradištko nebo štěchovická přehrada se mi občas i zdálo. Všechny pokusy však měly jedno společné: nenašlo se prakticky nic.