Z redakční skříně na mě ještě koukají holínky, ve kterých jsem probrodil povodně v roce 2002. Ne že bych chtěl fušovat do řemesla hydrologům nebo meteorologům, ale jako novinář jsem si položil otázku: Co bylo tehdy jinak, co stejně a jaké je z toho poučení? V roce 2002 přišly zhoubné srážky ve dvou vlnách. První z 6. a 7. srpna zasáhla hlavně jižní Čechy. Přinesla dílčí škody, ale už 10. srpna jsem točil reportáž o tom, jak likvidovat následky povodní. Zdálo se, že bude klid, ale už v tu dobu se chystal mnohem větší průšvih.
Povodně tehdy a teď
Znovu se vydatně rozpršelo, a tak už v neděli 11. srpna Vltavská kaskáda začala vodu upouštět. A meteorologové říkali: „Jestli spadne všechno, co visí hlavně nad česko-rakouským pomezím, bude malér.“ Ono to opravdu spadlo a malér byl. Tehdy spadlo víc vody než letos a k tomu opakovaně. Malér byl výraznější, a tedy taky předvídatelnější. Letos, pokud jsem sledoval mapy meteorologů, se srážky víc honily po celém území Česka. A přestože jejich hlavní pás táhnoucí se od severovýchodních Čech přes střední do jižních byl celkem dobře čitelný, odhadnout přesněji, kolik a kde vody spadne, bylo asi obtížnější než tehdy. V tom mě utvrzuje i výrok mluvčí Povodí Vltavy, která řekla, že ještě v sobotu večer neměli od hydrometeorologů žádnou předpověď, která by mluvila o tak intenzivních srážkách. Proto kaskáda neupouštěla vodu dřív a víc, což, jak se ukázalo, by bylo třeba.
V roce 2002 kulminovala Vltava v Praze 14. srpna. V noci na tento den jsem po celou noc živě vstupoval z mostu Legií. Jen za tu dobu pod ním proplulo na šest desítek dřevěných chat a chatiček. Nad ránem ke mně přišel tehdejší primátor Igor Němec a v živém vysílání pronesl onu památnou větu: „Situace v Praze je nadmíru výtečná!“ A tato jediná věta ho stála primátorský řetěz, protože nedlouho po jeho optimistickém prohlášení „vstoupila“ voda do Karlína a velká část Prahy 8 byla pod vodou. Ale abych se tehdejšího pana primátora trochu zastal. Po celý večer jsem od hasičů i vodohospodářů dostával přesné informace o množství vody, která se valí na Prahu, i řadu dalších informací. Ale někdy po půlnoci začaly být informace o průtoku nejednoznačné. Přestal jsem dostávat přesná čísla a místo nich chodila hlášení typu, že situace je setrvalá. Podobné informace dorazily i k primátorovi, který na jejich základě celkem logicky usoudil, že když je situace setrvalá, už se nezhoršuje – jinými slovy, Vltava právě kulminuje a hůř už nebude.
Byl tu však drobný problém, o kterém jsem nevěděl ani já ani primátor. V tu dobu se výška hladiny Vltavy blížila k osmi metrům a na Prahu se řítilo každou vteřinu neuvěřitelných pět tisíc a víc kubíků vody. A někdy v tu dobu přestal fungovat (zatopil se) vodočet v Chuchli, který byl pro vyhodnocování situace v Praze rozhodující. Odpovědní pracovníci si zpočátku nechali tuto informaci pro sebe a lehce mlžili, bohužel v době, která byla pro hlavní město (i jeho primátora) nejkritičtější. Nic takového jsem teď nezaznamenal, informace jsou poměrně přesné, čemuž zřejmě pomáhá i to, že vody je méně než tehdy. Kulminační vlna z odpoledne 14. srpna 2002 se v Praze odhadovala někde na úrovni 6 000 kubíků za sekundu, a proto dostala tato povodeň cejch pětisetleté.
Co povodně a ekonomika? Logika velí, že to, co povodně zničí, je taky třeba obnovit. A v tu chvíli dostává ekonomika, především přes stavebnictví, žádoucí impuls. Tak to říkali ekonomové po tehdejších záplavách, ale fundovaný rozbor celé situace jsem od té doby nezaznamenal. Petr Holub z Aktuálně.cz se odvolává na analýzu ze sousedního Německa, podle které tamní povodně z roku 2002 akcelerovaly ekonomiku Saska nejen v roce povodní, ale i ve dvou následujících letech. Nejvíc tento efekt zafungoval v roce po povodních, kdy měl saský HDP popostrčit o 1,8 %. A to především investicemi do poničené infrastruktury nebo stavby protipovodňových zábran. Lze tedy usuzovat, že podobný efekt zafungoval tehdy i v Česku, ale jeho přínos je velmi diskutabilní. Zpravidla se obnovuje to, co bylo zničeno, a tedy de facto nikde nic nového nepřibývá. Ano, zlepší se situace firem, které se k zakázkám dostanou, a jejich dodavatelů, ano, zaměstná na těchto pracích víc lidí. Ale takové práce financují téměř výhradně veřejné rozpočty, které tím (zřejmě bez výjimky) zvýší své zadlužení. V tom bude teď situace stejná, jen její rozsah bude menší úměrně napáchaným škodám.
Jedním ze symbolů se tehdy staly Zálezlice. A mluví se o nich i dnes. Jejich příklad ukazuje, bohužel, na to, že naše soužití s velkou vodou budeme muset změnit radikálněji, než jsme si ochotni tehdy i teď připustit. Poslední desetiletí ukazují, že velká voda nás bude trápit stále častěji. A dokola obnovovat stavby v místech, kudy se voda ráda ubírá, nemá smysl, jakkoli je to nepříjemná zpráva. Veřejná správa by měla v tomto směru přijít s radikálnějšími řezy, i když budou velmi drahé a zásadně se dotknou mnoha lidí. Ale troufám si tvrdit, že menší problém vytlačí v tomto případě ten větší a v důsledku i dražší jednou provždy. To se ukázalo tehdy i teď stejně.