Zdá se, že úsilí vlády Petra Nečase o snížení rozpočtového schodku je odsouzeno k nezdaru. Snad žádná profesní skupina, které se má dotknout snížení platů, nemíní přijít ani o korunu bez boje. Najednou nikdo nechce mít nic společného ani s deficitem (letos 163 miliard korun), ani se státním dluhem (1,3 bilionu korun), ba ani s jeho splácením či snižováním. Přitom dluh díky nenastartování úsporných opatření a úprav daní stále roste, každou vteřinu o víc než o pět tisíc korun, za hodinu o 18,5 milionu. Vypadá to, jakoby náhle nikdo nechtěl být občanem země, vrávorající nad propastí státního bankrotu.
Zatímco vloni torpedovala úsporná opatření Fischerovy vlády populistická levice v Poslanecké sněmovně, letos ji v čele odpůrců platových úspor vystřídali soudci, a to ti tzv. nejctihodnější a nejlépe placení – soudci ústavního soudu. Kvůli „ušlému výdělku“ 2 596 korun za leden 2010, jehož se po úpravě platů ústavních činitelů domáhal soudce brněnského městského soudu, zrušili ústavní soudci čtyřprocentní snížení soudcovských platů, čímž vyjádřili názor, že platy soudců jsou „nedotknutelné“. Již dříve se ve sporech o mzdy postavili na stranu svých kolegů. Šlo např. o 13. a 14. platy, které stát musel soudcům vyplatit. Tehdy ústavní soud rozhodl, že do finančního zabezpečení soudců se může zasahovat jen ve výjimečných případech, například v tíživé ekonomické situaci státu. Proti tomu stojí nynější tvrzení, že každé snížení platu ohrožuje soudcovskou nezávislost, což zřejmě znamená, že za úplatek vyšší než 2 596 korun by soudci rozhodovali jinak, než jim velí ústava a soudcovská čest.
Ústavní soud přitom měl především zkoumat, zda snížení soudcovského platu není v rozporu s ústavou nebo Listinou základních práv a svobod. Protože ve zmíněných dokumentech není o případné kolizi tohoto druhu ani slovo, nic o tom nestojí ani v nálezu soudu. Pouze soudce zpravodaj Stanislav Balík uvedl, že „z ustálené judikatury ústavního soudu vyplývá, že plat soudce musí být stabilní a nesnižitelnou veličinou“. Jako argument na podporu tohoto tvrzení posloužila soudcům americká ústava z r. 1788(!), podle níž se příjmy soudců nesměly za jejich života snížit. A jak varoval prezident Soudcovské unie ČR Tomáš Lichovník, pokud by ke snížení platů soudců došlo, zpomalila by se prý ještě více soudní řízení a narostl počet nedodělků. Nepřipomíná to hokynaření s právem a zřetelný vzkaz veřejnosti, že soudcům nejde ani tak o spravedlnost jako o peníze? A nesvědčí o stejném i to, jak vehementně se ústavní soudci (s měsíčním příjmem 112 420 Kč + 17 100 Kč náhrad) berou o každou stovku soudcovských gáží v situaci, kdy se celá země vzhledem k enormnímu zadlužení musí uskrovnit?
Jistě by bylo možné srovnávat stavovskou čest českého soudce se stavovskou ctí obyčejného hokynáře, bylo by to ovšem nepřípustné zjednodušení. „Nadlidé“, jak české soudce trefně nazval premiér Nečas, nejsou jen arogantní kosmopolitičtí sobci, nýbrž i velice silně politicky motivující elementy. Jestliže se chystají zablokovat i proponované pětiprocentní snížení svých platů a tak z pozice ústavního soudu odmítnout solidaritu s miliony občanů, jež úsporná opatření nevyhnutelně postihnou, jaký dávají příklad státním zaměstnancům, učitelům, zdravotníkům, policistům, celníkům nebo hasičům? Škody na rozpočtu ministerstva spravedlnosti, které nemá peníze na platy soudců, jsou vyčíslitelné a pohybují se v řádu stovek milionů korun. Vyčíslitelné jsou i případné propady plynoucí z ochotného převzetí soudcovského vzoru odborovými svazy; mohou se pohybovat v řádu desítek miliard korun. Škody na občanské sounáležitosti s těžce zadluženým státem však budou nevyčíslitelné. Padnou na hlavu soudců, kteří dávají signál k nezodpovědnosti za osudy země, za osudy příštích generací.
Ústavní soudci jsou bohužel neodvolatelní, i když sabotují životně důležitá ekonomická opatření vlády. Účinný postup, který by soudce vrátil do reality, by mohl spočívat např. v nevyplácení jejich platů. Podobné kroky by nepochybně byly užitečné, mohly by však být označeny za nedemokratické. Ale ani pokud by ústavní soud ve stávajícím složení upadl do stavu nečinnosti, nevznikla by národohospodářská škoda, naopak: měsíční úspora (jen na platech) by činila přes dva miliony a roční dokonce 24 a půl milionu korun. Reálně ovšem lze počítat pouze s přirozenou obměnou soudcovského sboru a doufat, že až v r. 2012 vyprší desetileté funkční období třem a o rok později dalším osmi z patnácti soudců, nebude na záchranu české ekonomiky a předluženého státu ještě úplně pozdě.
