Není už snad hledisko, z něhož nebylo nahlédnuto na případ Milana Kundery. Mohl to udělat, tvrdí jedni, stačí po freudovsku analyzovat jeho dílo: teď už je konečně jasné, proč je na každé druhé stránce jeho románů udavač. Nemohl to udělat, řekli druzí, je přece starý kamarád a známe ho celý život. Ale taky to mohl udělat, i když jsem starý kamarád, protože já chtěl být v dětství taky Pavlíkem Morozovem, práskačem vlastních příbuzných. Novináři a historici, kteří to zveřejnili, jsou průzkumníci tabuizovaných cest do minulosti, zní z jedné strany. Titíž jsou nezodpovědní neprofesionálové, protože pořádně nehledali, svou polopráci hned zveřejnili a vystavili tak podezření možná nevinného člověka, toť ozvěna ze strany druhé. Kunderu to zasáhlo na dřeň svědomí, proto najednou promluvil, ale nějak příliš mnohomluvně. Či: to svinské obvinění ho ranilo tak, že porušil své svaté mlčení a vášnivě protestuje. A výkřik nejdramatičtější: Všichni havlovští disidenti byli lumpové! Odpověď: Mlčte vy, kdož jste mlčeli tehdy!!
A tak by se dalo vypočítávat dokola. Kdo se ještě nevyjádřil k Milanu Kunderovi, nemá prst na tepu doby, napsal by možná Kundera coby mladý začínající horlivý, básnící a propagující svazák. Ale nejspíš ne, protože prý byl od mládí přece jen kritický k podobným výšplechtům.
Co mě zaujalo, jsou některé rozpory ve všech těch výkladech pro a proti. Například: možná Milan Kundera skutečně selhal, avšak důvodem toho byl strach z provokace. Ovšem také: v onom roce 1950 byl Kundera zapálený myšlenkou komunismu, byť, jak výše uvedeno, vyznavač jakž takž racionální. A to jsou protichůdná závaží na jedněch vahách. Jak by mohl být mladý člověk, bezesporu inteligentní a citlivý, tolik zaujatý pro věc, která byla postavena na provokaci tolik špinavé? Ano, KSČ a StB hrály tenkrát tyto hnusné hry. Nebylo třeba najít nepřátele režimu, bylo nutné je vytvořit. Ovšem, že by tyto hnusné pletichy byly už tehdy veřejně známé? Dokonce tak, že o těchto metodách věděl dvacetiletý studentík? Jak by potom mohl věřit režimu, který je používal? To se zdá být na hlavu postavené.
Zajímavá je také námitka, která se objevila, nicméně zase vyšuměla: proč StB dál s Kunderou nepracovala, pokud projevil takovou horlivost, opatrnost či slabost. Svým udáním jí přece naběhl zcela jednoznačně na vidle. Proč se ho dále nepokusila využít? Nebo využila? Domýšlet si toto mohlo by nakonec vést k velmi temným podezřením. Vcelku: pokoušet se se znalostí věci a dalších podrobností rozplést klubíčko tohoto ošklivého činu, smotek, plný zauzlovaných nití nedořečení a pochyb náhle končících, ztrácejících se, zauzlovaných, zpřetrhaných na nejdůležitějších místech, zasviněných tak, že se jich člověk štítí dotýkat, to je záležitost pro silné nervy a žaludky.
Neustále narážíme, zkoumáme-li onen čas a všechno s ním spojené, na selhání nás, lidí, kteří jsme tehdy žili. Selhání menší či větší. Vycházíme z toho pro ty, kdož v té době naštěstí nemuseli přežívat, ne příliš vábně. Až na pár světlých výjimek jako bychom všichni měli na hlavě máslo. Ten na kila, onen, pravda, osminku, ale přece. Nepamětníci mohli by se na základě toho zamyslet: vždyť mnozí z těch minulostí umazaných jsou docela dobří lidé, něco umějí, nechovají se špatně ke svému okolí, vědí, co se patří… Co to bylo za dobu, že je takhle vychýlila?
Ne, prosím, to není hledání výmluv. Žádné odhazování odpovědnosti a tvrzení: to doba, to ne já! Jenom varování. Či spíše upozornění. Takový čas, v němž najednou můžeš stát před rozhodnutím ne pouze existenčním, ale v plném smyslu toho slova existenciálním, ten se objeví z ničeho nic. A nikoho ani nenapadne, že už je tady. Teprve až je sám udán nebo udá.
