Minulý týden jsem strávil pár dní na Šumavě. Prošel jsem z Antýglu Povydřím na Čeňkovu pilu, pak nahoru tím hrozným kopcem do Srní, vystoupal z Modravy na Tříjezerní slať, i na Laku a Čertovo jezero jsem si troufl – takže se teď cítím zcela kompetentní zaujmout jednoznačné stanovisko k problematice kůrovce a jeho řešení. (Tedy ke sporu kácet napadené stromy versus spolehnout se na přírodu, která si zatím dovedla poradit se vším, kromě člověka.)
Nechám si ten ostře formulovaný názor přece jen zatím pro sebe, protože za a) nikam aktuálně nekandiduji a za b) Google vám při zadání slov „kůrovec a Šumava“ vyhodí 36 stran nekonečné polemiky lidí, kteří té věci rozumějí kapku víc než já, takže se mi tak úplně nechce dělat ze sebe kašpara.
Václav Klaus se asi taky po Šumavě dost nachodil a ještě víc nalyžoval, takže se minulý čtvrtek při návštěvě výstavy Země živitelka stal hrdým prvním signatářem petice jihočeského hejtmana Jiřího Zimoly (ČSSD) „Za zdravou Šumavu“, která žádá, aby do první zóny parku najela technika a ukázala kůrovci, kdo je v kraji pánem. (A jak minulý čtvrtek připomnělo Aktuálně.cz, rovnou by tam podle dávných Klausových představ mohla vzniknout nová sjezdovka, po níž by se hlava státu jako úplně první sklouzla.) Vítáme Václava Klause na petičních barikádách! Ještě nedávno tvrdil, že „žádné ničení přírody nikde nevidí, to snad může říct jen Al Gore“. Tohle je evidentní pokrok, neboť aspoň víme, že prezident připouští samu existenci lesa i lýkožrouta.
Klausův vstup do sporu o Šumavu mně ale přijde pozoruhodný ještě z jednoho důvodu: nějak už jsem se přestal orientovat v prezidentových rozhodnutích, k čemu je třeba se vyjadřovat. Když jsme se před deseti dny pídili po tom, proč VK úplně vypustil vzpomínky na 40. výročí ostrého zahájení normalizace, vzkázal nám tajemník Ladislav Jakl, že „jen hodně malý člověk může dostat nápad vyšetřovat prezidenta republiky, kolika pietních akcí se do roka zúčastní“. Tak to se vážně moc omlouváme. Stejně tak jsme se žádného zásadního slova státníkova nedočkali loni 17. listopadu, protože zřejmě nebylo co říct.
Co když ale prezidentovo těžařské přání nebude vyplněno? Přijde na řadu Ústavní soud? Nebo se dočkáme nové knihy „Zelená, nikoli sežraná Šumava“ sponzorované Lukoilem? Aspoň seminář v CEP by to chtělo. Jako nejvhodnější termín mi připadá 17. listopad.
