„Tak nám ta NHL asi nezačne, paní Müllerová,“ pravil pan Švejk na jednom zimním stadionu v českomoravské kotlině, třímaje v ruce kelímek s pivkem a s chutí se zakusuje do lahodné, osmahlé klobásky s velmi vysokým obsahem tuku a přikusuje velmi malý a tenký chléb. „A víte, že je to dobře,“ pokračoval, „protože pro nás, promiňte prosím, já vám to otřu, ale ono to asi nepůjde, páč je to klobása domácí a ta je poctivá, hezky mastňoučká, no nic, kde jsem to skončil, protože pro nás diváky je to přímo lahůdka, skoro jako tahle klobáska, kterou jste teď právě nedobrovolně ochutnala. Mimochodem, paní Müllerová, myslím, že tu bundu budete moct vyhodit, neboť, jak známo, omastek domácí je mrcha a z bund většinou nejde dolů. Ale co už, ta NHL, jak jsem říkal. Je to radost, vidět ty kluky na ledě, jak si to tam strkaj a řáděj spolu. Jo, jo…“
Pan Švejk uznale pokýval hlavou nad vlastní myšlenkou, zatímco paní Müllerová velmi tenkým ubrouskem, který vznikl roztržením klasického ubrousku napůl, aby se ušetřilo, drhla stopu, kterou na jejím oděvu zanechala klobáska pana Švejka.
„Jenomže to vám řikám paní Müllerová, takovou radost jako my, co chodíme na tyhle klobásky a na hokej, rozhodně nemaj třeba trenéři. To vám řikám. Protože, paní Müllerová, nechcete na to trochu piva, abyste to nedrhla tak na sucho? Vemte si, že se tam za tou louží nedomluvěj. A to je reálná hrozba, tomu věřte. Protože proč by ti majitelé klubů, miliardáři až na půdu, ustupovali mravencům, kteří pro ně dělaj? Dyk by byli blbí! A to oni teda nejsou, když si přišli na takový miliardy. A v dolarech! Takže kluci se nedohodnou a najednou ejhle, všichni začnou shánět práci v Evropě, ale za prachy, paní Müllerová, za prachy. Takže se, né teda všichni, ale většina, sbalej a vypadnou z tý naší zemičky a zmizej z těch našich zimáčků. Tak to bude. Jo, jo…“
Pan Švejk do sebe nalil zbytek piva, a aniž by odtrhl pohled od situace mezi mantinely, pokračoval v monologu. „Ale abych se vrátil k těm trenérům. Mají v mančaftu kluky, co něco dokázali, to je fakt, mladý se od nich můžou učit, to je taky fakt. Jenomže tihle frajeři si dovolej na ledě kousky, pro který dostávaj právě ty vysoký smlouvy za louží v těch dolarech. A to taky odkoukávaj ti mladí, jenomže ti na to ještě herně nemají, že jo, to dá rozum. Takže trenér na ně na tréninku huláká: Di do tý brány a neháčkuj tam zbytečně, střílej, tlač se na bránu, pořádně, důraz! Ale co je to platný, když hokejové holátko vidí Prospaly a Plekance a Hemský a já nevím, koho ještě jiného, jak si to šmodrchaj s pukem na hokejce až za gólmana, a ještě na čáře si vystřihnou ňákou tu kličku, že jo. Jo, jo…“
„No a teď si vemte, paní Müllerová, že jste kvalitativně hráč do třetí, čtvrtý lajny, jo. A teďka sedíte na bidle, páč tam místo vás řáděj kluci, nechte to bejt, tak si tam dáte nějakou nášivku třeba, co jinak hrajou druhou, třetí lajnu, že jo. A teď vám navíc končí smlouva a vy chcete vyjednávat o nový a třeba jinde, třeba někde v zahraničí. A teď jim ukážete ty čísla: málo gólů, málo přihrávek, čas na ledě jak odborář, prostě bída, paní Müllerová. Nemáte se čím pochlubit, protože jste prostě nedostala příležitost. Byli tady jiní. Takže výkonnost fuč, prachy fuč. Jo. Jo….!“
„Góóóóóóóóóóóóóóóóóól! Zvu vás na klobásu, paní Müllerová!“
