První setkání s knížkami Vlasty Pittnerové náhodného čtenáře jistě překvapí. Jsou tací, které její venkovské povídky a romány chytnou za srdce, a jiní, kteří je s opovržením odloží. Nejde o žádnou modernu, naopak tématikou i jazykem spíše o starobylost. Však také „spisovatelce Žďárských hor“ Vlastě Pittnerové (1. 1. 1858 Polná – 8. 3. 1926 Praha) by letos bylo úctyhodných 153 let. Patřila k souhvězdí českých buditelů a vlastenců přelomu 19. a 20. století a jejími současníky či přáteli byli např. Josef Václav Sládek, Svatopluk Čech, Karel Václav Rais, Eliška Krásnohorská, Karolina Světlá i o mnoho mladší Vlasta Javořická.
Nejmladší dcera starosty Polné měla od dětství literární sklony. Otec byl sice horlivý vlastenec, příznivec Tyla, Havlíčka a přítel Boženy Němcové (která v té době v Polné bydlela), pro dceřino nadání však neměl pochopení. V roce 1883 ji provdal za lesního Josefa Weymelku, vdovce s dvěma dětmi, s nímž pak strávila deset let v myslivnách v Sazomíně a v Polničce. Odtud jsou její prvotiny, které časopisecky uveřejňovala v poličské Jitřence a píseckých Zlatých lístcích. Povídkami přispívala také do Zlaté Prahy, Moravských listů a Lumíra. V r. 1891 jí vyšla v Moravské bibliotéce první sbírka povídek Ze Ždárských hor a v Příteli domoviny román Na rychtě. Její literární snahy však ubíjel život v nešťastném manželství s mnohem starším mužem, který později popsala v románu s autobiografickými rysy O dřevěném chlebě. Byla přesvědčená katolička, ale stupňující se násilí ze strany jejího muže ji přinutilo k radikálnímu kroku: v lednu 1894 manžela v Polničce opustila a vydala se do Prahy, aby se živila literaturou.
Po příchodu do Prahy píše svému příznivci K. V. Raisovi: „Jsem, pane, jen prostá žena a zůstanu do smrti venkovským zvykům věrná. Bylo to těžké, dlouholeté utrpení, jež mně vtisklo pero do ruky a bylo to neštěstí kruté a nezaviněné, které mě přivedlo do Prahy pro zbytek mého života a k vyhledání si potřebného chleba.“ Horečnou prací se během několika let zařadila mezi nejčtenější autory. Stala se vlastně první českou profesionální spisovatelkou. Stále navštěvovala rodný kraj a svým mimořádným pozorovatelským citem objevovala nové a nové náměty. Její doménou jsou poutavé příběhy ze života vesničanů, lidí z městeček a figurek z okruhu zámeckého panstva. Příběhy, vyprávěné úžasně bohatým lidovým jazykem, s neobyčejným citem pro světlo i tmu lidské duše, příběhy dojímající čistotou víry a lásky. Mistrovsky napsaná dramata lidiček z česko-moravských hor na pozadí starodávných zvyků umocňuje barvité líčení přírody srovnatelné s tvorbou básníka Šumavy Adalberta Stiftera. Autorčin jazyk může dnes působit až bizarně. Ale jako se mnohá – jinde neslýchaná – nářečová slova či výrazy používají na Českomoravské vrchovině dodnes, stejně – anebo ještě více – jsou aktuální i psychologické portréty autorčiných hrdinů v nekonečném boji dobra a zla. Nejvíce si ovšem prací autorky cení etnografové, právě kvůli plastickým a přesným popisům venkovského prostředí i věrnému zachycení lidové mluvy z okolí Žďáru.
Osobní životní příběh Vlasty Pittnerové by byl řetězem útrap, kdyby jej nepřetavila svým talentem a srdcem zakotveným v Bohu. Lze o ní říci, že rozdávala pohodu a lásku, kterou jí život odepřel. Její zdraví bylo od dětství chatrné a postupem času se stále zhoršovalo. Trpěla cukrovkou, očními chorobami i následky úrazu, k němuž došlo, když ji porazilo auto. Přesto neúnavně pracuje a v průběhu tří desetiletí vydává na 80 románů a povídkových sbírek. Přispívá do desítek časopisů a kalendářů, píše fejetony v němčině, překládá protiválečný román německé autorky Berthy von Suttner „Odzbrojte“, srovnává český a německý folklor na Vysočině. Její práce vycházejí i v amerických krajanských časopisech.
Literární tvorba pohltila téměř všechen její čas. V letech 1891 – 1925 uveřejnila celkem 1424 titulů. Byla odkázána na honoráře a v hektickém chvatu někdy ani nemohla nechat své práce umělecky dozrát. Často trpěla hmotnou nouzí a byla odkázána na pomoc svých přátel. O finančních těžkostech také svědčí její zaměstnání u lanové dráhy na Petřín, kde v prvních pražských letech prodávala vstupenky. Teprve v r. 1923, po smrti svého dávno opuštěného manžela Weymelky, když po něm od zámku Žďár dostala nevysokou vdovskou penzi, se její finanční situace částečně zlepšila.
Autorčin neutěšený zdravotní stav si každoročně vyžadoval lázeňské léčení. Postupně navštěvovala Františkovy a Mariánské lázně, Poděbrady i Lázně Bohdaneč. Také zde pracovala dvě až tři hodiny denně. V polovině dvacátých let, jistě i následkem usilovné práce, se její zdraví prudce zhoršuje. Neobyčejně statečný a plodný život Vlasty Pittnerové končí začátkem jara 1926 v pražské podolské nemocnici. Její popel se vrací do rodné Polné.
Podivuhodné dílo „spisovatelky Žďárských hor“ nemohlo být během komunistického režimu vydáváno a znovu spatřilo světlo světa až začátkem devadesátých let zásluhou polenského nakladatelství Romance. Získalo si novou vlnu obdivovatelů, takže ani dnes není o nová vydání Vlasty Pittnerové nouze. Řada jejích nejlepších románů a povídkových sbírek vychází např. v nakladatelstvích Kamélie, nebo Akcent Třebíč, a to za ceny velmi příjemné. Jak říká jedna čtenářka: Pittnerka je osvědčená a dá se číst stále dokola.
