Víte, co je to “NEMLUVIZAME“? Když jsem si to přečetl ve středečních novinách, chvíli mi trvalo než jsem pochopil, že jde o další internetový novotvar, složený ze tří poctivých českých slov s háčky a čárkami – tedy „nemluví za mě“. Občanští aktivisté, u kterých vedou stopy k lidem blízkým někdejšímu Impulsu 99, sdělují veřejnosti, že nepovažují Václava Klause za svého prezidenta a tudíž mají pocit, že za ně nemluví.
A pak je na těch webových stránkách uvedeno přes třicet Klausových kontroverzních výroků, například že pan prezident nezná žádné špinavé peníze nebo že naše republika doplácí na členství v Evropské unii. Především pak že on, Václav Klaus, nikdy nevedl žádná politická jednání s komunisty. Kupodivu však mezi těmito mnoha výroky nejsou uvedeny dva neméně důležité i pro filosofické a právní hodnocení Klausovy ministerské a premiérské éry v letech 1990 – 1997. Mám na mysli známé citáty, že „peníze jsou vždy až na prvním místě” a „jen více Kožených”!
Mimořádnou důležitost těchto dvou Klausových výroků vidím v tom, že v dobách, kdy je vyslovil, zdaleka nemluvil jen za sebe, ale za mnoho občanů této země, kteří by možná tu první větu neměli odvahu vyslovit jako své hluboké přesvědčení - ale celá jejich životní filosofie je touto moudrostí prostoupena. Vedle toho morálka, kultura, právo jsou jen třešničkami na dortu. Ostatně, když se maluje, tak se knihovna musí na čas vystěhovat na balkon. Což je také výrok, připisovaný Václavu Klausovi.
Jenže ani takto otevřená filosofie naší hospodářské transformace v její druhé vlně nestačila. Kuponová privatizace, kterou vymyslel Klausův spoluprací s komunistickým režimem těžce zatížený přítel Dušan Tříska, veřejnost nějak netáhla a bez ní by byl celý ten monster - podnik vyšel naprázdno. A tu se objevil muž pravý – tedy na rozdíl od Třísky i svým politickým původem - a na pohled seriozní natolik, že i čelní představitelé naší kultury v čele s houslovým virtuózem Josefem Sukem přijali jeho nabídku a zúčastnili se jeho kampaně. Ano, do kuponové privatizace rozhodujícím způsobem zasáhl Viktor Kožený, syn známé lékařky z jedné pražské nemocnice, která po osmašedesátém emigrovala a v Německu se podruhé provdala za ještě známějšího uměleckého kritika Květoslava Chvatíka, který později svého nevlastního syna veřejně hájil, když Koženého svatozář začala poněkud pohasínat. Ze začátku však Viktor Kožený oslnil přečetné vyznavače Klausova hesla o penězích na prvním místě tím, že za každou kuponovou knížku koupenou za tisícikorunu a upsanou jeho fondům s honosným jménem slavné americké univerzity, vyplatí do roka a do dne desateronásobek.
V mnoha rodinách nastaly asi podobné scény jako jsem zažil na návštěvě u jednoho svého známého. Ruce se mu z vidiny bezpracného zisku devíti tisíc korun roztřásly a považoval mě za blázna, když jsem se odmítl panu Koženému upsat. Bylo mi totiž jasné, že ona kuponová knížka má mnohem větší cenu než 10.000 korun. A že i když Kožený svůj slib splní, obohatí se nemravně na účet této země a pak přijde možná doba, kdy nám ty peníze jako celku budou chybět i když za to budeme mít doma nové video. V této chvíli, kdy měl superekonom Václav Klaus vyslovit takovéto vskutku státnické varování, krátkozrace dal přednost politikářské podpoře geniálního podvodníka. Kdyby dnes přiznal, že se alespoň mýlil, bylo by to lepší, než když svým chováním mrtvého brouka připouští pravdivost výroku Miloše Zemana, že kuponová privatizace byla největším podvodem století – tedy tenkrát ještě toho dvacátého.
Spravedlnost však spěla rychle k naplnění a pochybná filosofie Klausovy ekonomiky se začala už v roce 1997 hroutit jako domeček z karet. Nebýt neuvěřitelné nešikovnosti jeho oponentů, byla by tím skončila i celá politická kariéra tohoto muže. Jestliže však podstata argumentace tak zvaného „Sarajevského atentátu” spočívala jen na jakýchsi drobných milionech od falešných sponzorů, bylo to komické v době, když už byly ztraceny desítky miliard. Největší ztráty pak ovšem nastaly, když Zemanova levicová vláda musela zprivatizovat banky držené až do té doby patentovanou pravicí ve státním vlastnictví. Zde teprve bylo nutné zaplatit ty miliardy ukradených úvěrů. I toto ovšem Václav Klaus pokryl tak zvanou opoziční smlouvou. Ale sám pak byl překvapen tím, když jeho opoziční partner provedl s jemu blízkou Investiční a poštovní bankou to, co on sám musel nazvat loupeží za bílého dne.
Ve všeobecném zbožňování hesla, že peníze jsou vždy až na prvním místě, se to pak u nás začalo jako červy pod kamenem hemžit známými i neznámými, mrtvými i živými miliardáři a lobbisty, z nichž zatím jen nemnozí jsou za mřížemi. Jedním z nich je kdesi daleko pro nás nedostupný Viktor Kožený. Druhý, Miroslav Provod se rozhodl, že nebude unikat naší spravedlnosti a je tedy zavřený u nás. A aniž to vzbudilo sebemenší zájem veřejnosti i politiků, řekl redaktoru Lidových novin věty, které byly publikovány 6. srpna. Myslím, že bychom je s tak téměř bohorovným klidem přejít neměli, neboť - slyšte doslovný citát: „Je tu kauza, která je přímo hrůzostrašná, která spojuje ODS a ČSSD. Vím, že ty dvě strany mají tajnou dohodu o tom, že toto nebude nikdy zneužito v politickém boji…” A dále pokračuje: „Je to tak neuvěřitelné, že to nikdo nezveřejní, ale až to někdo začne ověřovat tak zjistí, že to všechno je pravda. Nikdo si nedovede představit, co se nám tu tají.”
Pokud si pan Provod takovéto a další hrůzostrašnosti vymýšlí a seriozní deník to otiskne, měl by to někdo rychle vyvrátit. A podat trestní oznámení za šíření poplašné zprávy. Ale ve velmi podezřelém tichu - deset dní po uveřejnění onoho rozhovoru - by asi také bylo na místě, kdyby se oponenti pana prezidenta zeptali, zda o tom něco jako bývalý skutečný a nynější čestný předseda jedné z těch politických stran neví. Stejná otázka by se možná hodila i pro soukromníka Miloše Zemana. Ale především, když už se ti aktivisté poněkolikáté do podobných akcí pouštějí, měli by být o mnohem důslednější a vytrvalejší, než byli v Impulsu 99 či v Děkujeme, odejděte. Právě od Václava Klause by se takové urputné vytrvalosti mohli učit.Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6.
