Mezi těmi, kdo v těchto dnech nejhlasitěji volají po předčasných volbách, je strana, která v posledních volbách zcela propadla – KDU-ČSL. Je to svým způsobem pochopitelné: lidovci pod Bělobrádkovým vedením jednak naskočili na módní vlnu politické frustrace a těží z většinové neoblíbenosti Nečasovy vlády, a jednak se jejich volební preference konečně přehouply přes pět procent nezbytných k návratu do Poslanecké sněmovny (což se dá vysvětlit jedno druhým). Agentura Median lidovcům v hypotetických volbách předpověděla 6 % hlasů, Centrum pro výzkum veřejného mínění (CVVM) 5,5 % a společnost SANEP jen o desetinu procenta méně. Skeptičtí ke comebacku KDU-ČSL do vysoké politiky zůstali pouze respondenti STEM, jichž se pro lidovce vyslovilo 3,3 procenta.
Touto alespoň pomyslnou konjunkturou voličské přízně je KDU-ČSL (podobně jako levicové strany) nejen potěšena, ale i zneklidněna, jelikož si uvědomuje, že v čase řádných voleb může být všechno jinak. Jako hlavní důvod lidoveckého volání po předčasných volbách jejich nová mluvčí Alexandra Alvarová uvádí, že současná koaliční vláda „není schopna naplňovat mandát, který získala od občanů, a své vlastní sliby“. Podle předsedy KDU-ČSL Pavla Bělobrádka se kabinet Petra Nečase diskredituje, takže hrozí, „že v příští vládě zasednou komunisté, noví populisté, případně, že dojde na vládu jedné strany“. Lidovci podle svého předsedy nechtějí, „aby se přijímala opatření, která poškodí prakticky všechny skupiny obyvatel – a to netransparentní provládní většinou, která zcela ztratila jakoukoli legitimitu“. Ke své filipice proti současné vládě Bělobrádek připojil několik obvyklých křesťansko-demokratických tezí, jako je přihlášení se k politice evropských lidových stran a k sociálním reformám po vzoru německé CDU-CSU. Vyslovil se i pro „zavedení pořádku ve státě“ včetně vypořádání se s korupcí. „Proto jsme pro předčasné volby, v nichž chceme občanům nabídnout konzervativní křesťanskou politiku jako alternativu jak socialistickému plýtvání a populismu, tak aférám a snahám šetřit na těch nejpotřebnějších, místo na státu,“ uvedl předseda Bělobrádek.
Lidovecká kritika vlády a některé jejich návrhy nepostrádají opodstatnění (až na paušální odsudek všech reformních a úsporných kroků) a do určité míry ani logiku. Tu nejlepší vládu by si jistě přál každý, jen kde ji v krizové situaci vzít? Se špetkou sarkasmu lze říci, že máme-li dnes vládu příšernou, ta příští může být ještě příšernější. Lidovci si ve svém tažení za mocenským reparátem možná ani neuvědomují, že by v předčasných volbách mohlo být s vaničkou vylito i dítě. Myslím tím ty pozitivní, avšak legislativně nedotažené záměry stávající vlády, na jejichž rozmetání si už pravděpodobní volební vítězové, tedy sociální demokraté s komunisty, brousí zuby. Jde například o zákon o podporovaných zdrojích, který měl omezit další miliardový růst ceny energií. Nebo o stále nevyřešené problémy příjmů z daňových „rájů“, vyššího zdanění hazardu či služebního zákona, který měl utnout korupci ve státní správě. Signifikantní je, že právě tento zákon stále trčí v Senátu se socialistickou většinou, kde bylo ostatně nedávno zmařeno i zrušení doživotní imunity zákonodárců. Ale ohrožena jsou i témata pro křesťanské demokraty zvláště citlivá, jako jsou církevní restituce, jimž se chystají socialisté zatnout tipec jako prvním.
KDU-ČSL se po celou dobu své existence prezentovala jako strana pravého středu. Stejně tak se prezentuje i nynější koaliční vláda. Jestliže KDU-ČSL na této vládě (v níž ke svému roztrpčení nesedí jen vlastní vinou) nenechává nit suchou, ale naopak ji ostře kritizuje z levicových pozic, je třeba se ptát na rozdíl středové pravicovosti lidovců i téhož zaškatulkování koaliční vlády. Zdá se totiž, že v Bělobrádkově straně navzdory proklamacím o její středopravicovosti převážila po dlouhém lavírování spíše orientace levého středu. Tedy už ne německé křesťanské demokracie se značkou CDU, ale ani české sociální demokracie; nejblíže se dnešní KDU-ČSL zdá být k německé CSU – k jakési její české národní odrůdě.
Nic proti tomu, to, co lidovcům léta chybělo, byl právě křesťansko-sociální důraz. Jeho absence také před dvěma lety přispěla k jejich pádu. A právě s touto dlouho odmítanou orientací může mít nyní KDU-ČSL úspěch u voličů a získat i koaliční potenciál pro účast v příští vládě. Mnohem problematičtější to ovšem bude s její praktickou politikou v ekonomické krizi. S křesťansko-sociálními prioritami bude KDU-ČSL v socialistické vládě opět v menšině, podobně jako byla s křesťansko-demokratickou orientací v menšině ve vládách pravicových.
Další podporu socialistů ve snaze o svržení Nečasovy vlády by proto měli Bělobrádkovi obrozenci důkladně zvážit. Na momentální poskočení preferencí by jistě nemuseli reagovat zvýšením sociálního radikalismu; racionálnější by byla obnova důrazu na etické a křesťanské hodnoty. Neměli by zapomenout, že nejvyšší preference měla KDU-ČSL v době, kdy její poslanec Jiří Karas předkládal návrhy na zákonné zpřísnění ochrany nenarozených dětí. Tehdy totiž voliči KDU-ČSL cítili, že jejich straně nejde ani o moc ani o prebendy, ale o humanitu a o nejdůležitější lidské právo – právo na život. Tehdy také jasně cítili, že je jejich strana skutečně zastupuje, že chápe své poslání na politické scéně a že se nebojí jít s kůží na trh.
