Byla to velká touha a očekávání. Sám jsem takovou atmosféru poznal v Havaně loni 2.prosince. Tehdy Kuba slavila 50.let zahájení revoluce a stoupenci veterána Castra čekali na jeho návrat. Od konce července se neukázal na veřejnosti a prodělal několik komplikovaných operací trávicího traktu. Půlka světa ho už odepisovala, Miami slavilo. Tehdy v prosinci se nakonec na veřejnosti Castro opět neukázal. Ovšem od té doby uplynulo dalších 5 měsíců a poslední zprávy z Fidelova okolí a z úst jeho neoficiálního mluvčího, venezuelského prezidenta Huga Cháveze, říkaly, že Castrův zdravotní stav se mimořádně lepší. V druhé půlce dubna už sám přijal oficiální delegaci z Číny. Většina Kubánců čekala: Na prvního máje se el Comandante en Jefe znovu ukáže… Neukázal. Pro Latinskou Ameriku to bylo to nejočekávanější a nejvýznamnější, co přinesl letošní 1. květen.
Fidel je v každém z nás
Je to jedno. Pro současný a bezprostředně budoucí vývoj na Kubě už Castrova fyzická přítomnost nemá význam. Devět měsíců od jeho odchodu a předání moci bratrovi Raúlovi situace na ostrově potvrzuje, že život na Kubě pokračuje svým každodenním rytmem. Nedošlo k žádnému převratu, vzpourám ani povstáním. Fidelův nástupce Raúl vládne absolutně bez problémů. Mocenská hierarchie Castrovy Kuby je na předání moci připravena. Kubánská vláda funguje i bez Fidela. Za devět měsíců podepsala několik mezinárodních miliónových obchodních kontraktů, v Havaně se konal summit Hnutí nezúčastněných s víc než stovkou delegací z celého světa a došlo i k některým výměnám na ministerských křeslech, nikoli však ke změnám ideologie. Vše v režii Raúla Castra a staronového vládního aparátu. Vše nasvědčuje tomu, že režim není Fidelovou nepřítomností otřesen. A vše ukazuje i na to, že k předání moci už dávno došlo. Pokud si kubánský exil v Miami loni v srpnu myslel, že fyzickým odchodem Castra zmizí ono charisma, které Fidel ztělesňuje, mýlil se. Ukazuje se, že Castro je pro své stoupence platný živý, položivý i mrtvý. Třeba jako nesmrtelná legenda a vzor.
"Škoda, že tu není s námi. Ale je nemocný a musí se léčit. Koneckonců, i kdyby se už mezi nás nevrátil, Fidel je stále v každém z nás,” řekla na tradičním prvomájovém průvodu Luz Estela Aragón, jedna z účastníků manifestace. Její pohled není na Kubě vůbec ojedinělý. Teď lidé jako Luz Estela pevně věří, že Fidel se ukáže 26.července, na výročí partyzánského útoku na kasárna Moncada v roce 1953.
Nezlomil nás rozpad sovětského bloku, tak ani Fidelova smrt
Myslím, že znám Kubu poměrně dobře. Během svých studijních a pracovních pobytů jsem v ní dohromady prožil jeden celý rok a měl jsem možnost ostrov poznat v různých obdobích. Poprvé v roce 1992 a zatím naposledy v prosinci 2006. Docela proto chápu slova těch Kubánců, kteří tvrdí, že když nedošlo k pádu Castrova režimu po rozpadu sovětského bloku, nedojde k němu ani po Fidelově smrti. Je známo, že to, co nejvíc pomáhá revolučním změnám a převratům, jsou hospodářské krize. A ze svých vlastních zkušeností mohu potvrdit, že ekonomická situace na Kubě byla v roce 1992 mnohem svízelnější než teď. Po rozpadu někdejšího Sovětského svazu přišla Kuba o svého největšího dodavatele energie. Pamatuji si, když v roce 1992 dostávala Kuba jen 25 % dřívějších dodávek ropy, v ulicích Havany nejezdilo téměř nic. Jen tu a tam polorozpadlý, ale zato k prasknutí nabitý městský autobus. I nám tehdy známé maďarské harmoniky Ikarus. Z každých dveří visel za jízdy na ulici hrozen pěti, šesti, deseti lidí, kteří se za něco, jakoukoli tyč či někoho dalšího, drželi. Tehdy kubánská vláda vyhlásila takzvané "speciální období”. Čína solidárně poslala na ostrov milión jízdních kol. Oněch starých, těžkých, bez přehazovačky pochopitelně. Ale mnohým se ulevilo, alespoň měli na čem dojet do práce. Vláda kola přidělovala podle pořadníků za symbolických 120 kubánských pesos. Nejprve těm, co za prací dojížděli nejdál. Tehdy ještě neexistoval legální vedlejší trh, ani se oficiálně nesměl vlastnit dolar. Dolarová reforma a povolení drobného podnikání přišly až poté, v roce 1994, jako reakce na kritickou hospodářskou situaci.
Dnes je ale situace na Kubě, po ekonomické stránce, mnohem lepší než byla tehdy. Kuba má nové politické a obchodní spojence, především v doleva se otáčející Latinské Americe. Chávez posílá na Kubu 100 tisíc barelů ropy denně! Pro Venezuelu to jsou pouhé 3 % denní těžby, pro Kubu obrovský přínos! A čím mu Castro platí? Kvalifikovanými kubánskými lékaři. Ti přijíždějí do těch nejchudších čtvrtí Caracasu, dalších měst i na venezuelský venkov, kde Chávez buduje svoji sociální síť péče o chudé, tzv. program misiones. A tím zase zpětně získává podporu a může vítězit v demokratických volbách.
Dokud bude Fidel Castro žít, lze očekávat, že nadále bude ideologickým vůdcem. Každodenní politika je ale v rukách jeho bratra Raúla. K předání moci na ostrově už došlo. Poprvé to přiznal i oficiální kubánský list Granma: "Compaňero Fidel se svými analýzami, globálními reflexemi a oficiálními schůzkami s nejvyššími představiteli bude nadále vůdcem a zosobněním revoluce, zatímco Compaňero Raúl se svou charakteristickou soudností, chytrostí a vojenskou organizovaností, bude udávat konkrétní kroky a rytmus dění - v nejužší součinnosti se svými nejbližšími vládními i stranickými spolupracovníky, viceprezidentem Carlosem Lagem a šéfem diplomacie Felipem Pérezem Roquem.”
Posada Carriles
Jednou ze současných konkrétních politických priorit na Castrově Kubě je případ Luise Posady Carrilese: Kuba obviňuje bývalého agenta CIA z terorismu. V roce 1976 se účastnil přípravy atentátu proti kubánskému dopravnímu letadlu CU455 na lince Caracas – Havana. Při atentátu zahynulo 73 lidí. Později se Posada Carriles doznal i k teroristickým útokům na několik kubánských hotelů v roce 1997. Spojené státy ho před dvěma týdny propustily z vězení a Kuba žádá jeho vydání. V pražské latinskoamerické komunitě se teď šíří neověřené zprávy, že Carriles vyjednává možnost azylu v České republice! České ministerstvo zahraničí a velvyslanectví Spojených států v ČR ale tuto možnost popírají.
Letošní první máj v Latinské Americe vstoupí do dějin i jako další významný den na cestě venezuelského prezidenta Cháveze ke znárodnění ropných zdrojů a těžby v oblasti Orinoka. Ale k tomu se vrátím v některém z příštích deníčků. Kolem tohoto tématu se ještě budou dít významné věci…
