V roce 1976 vyšla reprezentativní Zlatá kniha hokeje. Autorsky se na ní podílel Karel Gut. Mnoho věcí, které by byly bezesporu zajímavé a poučné, v ní chybělo. Řada informací byla upravena, aby vyhovovala normalizačním úřadům. Člověk to přijímal s pochopením, protože věděl, v čem žije. Nejen komentáře naučili jsme se tehdy číst mezi řádky a dávat jim správný a pravdivý význam. Většinou bylo třeba této metody i u holých zpráv. Zveřejněné informace neskýtaly záruku na pravdu, ani když byly o jízdním řádu. Proto jsem si v oné knize o historii hokeje listoval, říkal si: Tohle Gut nemohl, tohle taky ne… doplňoval jsem si a uváděl na pravou míru. Podle toho, co jsem sám věděl, či co mi vyprávěli starší, kteří se vyznali a jimž jsem věřil.
Před pár dny byl Karel Gut opět spoluautorem. Tentokrát složení hokejistů, kteří vstoupili do Síně slávy. Nezávidím mu, byla to asi těžká věc, vybírat a přemýšlet, proč toho a ne tamtoho a zda byl pro náš hokej významnější Petr či Pavel. Takový výběr je vždy subjektivní, připouštím. Je ovšem také právo každého myslet si o něm, co chce. Taky subjektivně. A pro mne je sestava, která si zasedla do pomyslné síně slavných, nedůvěryhodná. Ne kvůli těm, kdož v ní jsou, ale kvůli jednomu, který v ní není.
Jmenuje se Jaroslav Holík.
Není nutné vypočítávat všechny jeho tituly světové, evropské i československé. Jeho dramatická účast na dramatické hokejové protiokupační demonstraci v roce 1969 je také známá, včetně onoho pověstného přelepení hvězdičky na reprezentačním dresu. Už kvůli tomuto výčtu by si místo v hokejové síni slávy zasloužil.
Jenomže Holík byl nejen vynikající hokejista a - byť se za to slovo nejspíš většina lidí této země už stydí - vlastenec. On byl také válečník, který dokázal na ledě padnout. Pro něho nebylo prohraných zápasů, i když už ostatní rezignovali. A také nedělil mače na důležité a pouťáky. On hrál vždycky. Jarda Holík byl showman, na něhož se chodilo už jenom proto, že kde byl on, něco se dělo. Jeho střety s Rusem Ragulinem na světové scéně a bitky se sparťanem Šímou (zvaným Bůh či Krev) v naší lize uměly, věru, rozehřát i sněhuláka.
A když už jsme mluvili o jeho statečném vystoupení po ruské okupaci, on byl jeden z mála, který dokázal otevřeně říci, že se později také přiohnul jako my všichni. Když člověk vidí kde koho elegantně bruslit ve svých mnohem větších faulech a klopýtnutích, jenom smekne klobouk.
Taky Jaroslava Holíka baví hokej dodnes a dokáže ho velmi pádně komentovat. Někteří říkají, že právě pro jeho přímou řeč o hokejových šlendriánech se nehodil hokejovému papalášstvu do té síně. Není snad nikoho, s kým by nešel do střetu, jemuž by uhnul. Jako na ledě. To dozajista nesedí ani Karlu Gutovi, vždy opatrnému… řekněme diplomaticky: diplomatovi (při vší úctě k jeho hernímu umění). Jako v té Zlaté knize hokeje: buď nemohl, nebo nechtěl. Tedy Jarda Holík neprošel.
Ovšem sršatec Holík nevyhovuje pouze panstvu. Lid hokejový (a ve vyhraněných chvílích i ten nehokejový) ho měl rád vždycky. I ta jeho část, která třeba fandila zrovna Šímovi. Je otázka, zda to Holíka nějak potěší, ale pro mne je v hokejové Síni slávy už dlouho. Není okázalá a nechodí do ní vrcholní politici. Nesu ji v sobě. A myslím, že byť Jaroslava Holíka nepotřebují páni, má ho v duši víc takových kmánů jako jsem já. S Karlem Gutem na návštěvu do těch míst svých životních jistot a hezkých vzpomínek doopravdy nechodím. Ta má člověk vyhrazena jenom pro někoho.
- Hokejisté ocenění prezidentem ČR autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/6/509/50827.jpg
- Jaroslav Holík autor: ČT24, zdroj: hfboards http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/6/515/51472.jpg
- Karel Gut autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/6/505/50430.jpg
