Kdyby za tím nebylo tolik mrtvých a zmučených, byla by to zábavná historka: nyní už bývalý ukrajinský prezident Viktor Juščenko vyznamenal Stěpana Banderu. Je to postava rozporuplná: pro Ukrajince bojovník za sebeurčení národa, Poláci, Slováci, Židé a leckdo jiný s jeho oceněním příliš nadšeně nesouhlasili. Ba působili podrážděně. Nejvíce bručel ruský medvěd. Bandera je pro Moskvu nepřítel a symbol mnoha ubitých Rusů, byť se na takových zvěrstvech osobně nijak nepodílel. Nicméně ideově se leccos radikálně, ba extrémisticky protiruského na jeho počínání najde.
Darebák, nebo hrdina aneb vztahy plné vášní
Ovšem, učiníme-li zadost dějinám, zjistíme, že Stěpan Bandera měl za cíl osvobodit Ukrajinu z područí Sovětského svazu Josifa Vissarionoviče Stalina alias Džugašviliho. Tento Stalin spolu se svými pohůnky Ukrajince likvidoval jako na běžícím pásu, včetně řízeného hladomoru, jemuž padly za oběť miliony lidí. Sovětská ukrajinská zemědělská politika učinila z obilnice Evropy prostor, v němž hladoví obyvatelé propadali doslova kanibalismu. Současné Rusko při tom vyhlašuje, že bylo už dost urážek velkého vůdce Stalina a jeho kritiku hodlá trestat. Co by tomu měli říkat Ukrajinci, nevím…
Bedřich Engels řekl, že „dějiny se dělají tak, že konečný výsledek vyplývá vždy z konfliktů mnoha jednotlivých vůlí (…) Neboť co chce jeden, je mařeno druhým, a z toho vychází něco, co nikdo nechtěl.“ Vcelku to vystihuje výše uvedenou situaci. Bandera chtěl osvobodit Ukrajince z moci odpudivého vraha Stalina a v jeden dějinný okamžik se k tomu pokusil účelově využít jiného odpudivého vraha Hitlera. A banderovci si navíc nebrali servítky úcty k lidským právům. Protože ale jejich vůdce odmítl se bezvýhradně podřídit zrůdě nejen sovětské, ale v mnohém i německé, zatočil pobytem v Sachsenhausenu na dost dlouho i Hitler. Stalin na něj dávno po válce poslal do německého azylu vraha s kyanidovou pistolí. Jsou v tomto případě v právu uražení Rusové? Nebo by měli pravdu Ukrajinci, kdyby dozajista oprávněně namítali, že v Rusku je organizátor a vůdce jejich genocidy znovu oslavován a ochraňován před kritikou? A kde berou Rusové se svým renovovaným postojem ke Stalinovi nárok cokoliv vyčítat Ukrajině kvůli Banderovi?
Nedávno jsem měl tu čest moderovat besedu k vydání česko-polského čísla revue Prostor. Když jsem si připravoval podklady, znovu jsem se musel vrátit k tématu Těšínska, potažmo Slezska. Vstupuje-li člověk do dějin našich vztahů s nejbližšími sousedy, musí být velmi opatrný a pohybovat se jako tanečník mezi vejci svárů, resentimentů a nenávistí. Copak třeba se západním sousedstvem, tam je hej! Snadno vysvětlitelné: prostě válka Čechů s Němci, jak to výstražně pojmenoval Emanuel Rádl (a na jeho slova došlo). Můžeme vyjít z odvěkého tradovaného sporu germánsko-slovanského a každý hlupák má jasno a všechno vyřešené. Jenomže co si počít s příhraničními bitkami slovansko-slovanskými, zvlášť s Poláky, kmenem, který je nám údajně nejblíže? Že by to bylo i s těmi Němci složitější než jen to pokrevní? Hrdina -pro jedny je lump, pro druhé naopak. Jakýpak asi je dějinný výklad osobnosti a historické úlohy i chování Přemysla Otakara II. v rakouském dějepise, neřku-li v tamní mytologii?
Minulost zanechala v Evropě rány, které se stále pořádně nevyhojily. Ruské trauma z Bandery je toho dokladem. O problému česko-německém už vůbec nemluvě. S Němci tzv. říšskými nemáme snad už velký problém, s těmi „dříve našimi“ nezvládnutelný. A jestli jsou zejména země východní a střední Evropy občansky zcela vyrovnané, měly by kvůli ruské rehabilitaci Stalina křičet až k nebi. Bez jakékoliv rusofobie. Jenom pro spravedlnost. Vždyť to vůči nim byl usurpátor, diktátor a dovozce politické zločinnosti. Nebude to vůči Rusům z hlediska absolutního docela spravedlivé, protože pro Rusko (dříve SSSR) v mnoha ohledech učinil Stalin mnohé, co je postavilo na nohy a dalo mu pocit mezinárodní důstojnosti a prestiže. Včetně vyhrané Velké války. Ovšem za cenu svobody, životů a krve mnoha lidí, i neruských. Ale Rusové mají právo na to, aby s ním naložili, jak chtějí. Ovšem za předpokladu, že stejné právo uznají Ukrajincům na jejich Banderu. Pokud ovšem nyní proruský Viktor Janukovyč po svém zvolení Banderovi posmrtný metál zase neodejme. Což by potvrdilo pověstný dějinný realismus či cynismus, že historii píší vítězové.
Ovšem neměnné je: Pokud se někdo tváří, že on má oprávnění kritizovat pocity druhých vůči svému hrdinovi, v očích těch jiných vrahovi, musí to snést i z druhé strany. Proto se vší odpovědností prohlašuji, že Stalin byl darebák. A že mě hodně štve ruská touha znovu se ho dovolávat. I když ji, pokusím-li se o vhled do zákrut ruské duše a její národní dějinné zkušenosti, chápu. Ale to by bylo o něčem jiném.