Vzpomínat na Leonarda Cohena, jehož smrt byla oznámena 10. listopadu, znamená především vzpomínat na všechny ty krásné chvilky s jeho básněmi a písněmi.
A že jsem těch chvil zažil, od prvního setkání s Cohenovou hudbou a poezií někdy koncem roku 1968 až po jeho poslední album You Want It Darker, které vyšlo koncem října.
Vůbec se mi přitom nechce zde nějak rozebírat jeho tvorbu, však dostatečně promlouvá sama za sebe a my si můžeme jen děkovat, že mnohé z jeho básnického odkazu, ale i oba jeho romány máme přeložené do češtiny – protože ať si hudební publicisté říkají, co chtějí, Leonard Cohen byl na prvním místě básník, a je úplně jedno, že s kytarou se proslavil daleko víc.
A říkám to i s vědomím toho, že tím vzniká dojem, jako by jeho písničky byly nějakým přívěškem k jeho veršům. Omyl! V případě Leonarda Cohena lze mluvit o tom, že poezií byly i jeho písňové texty, k nimž pouze doplnil příhodné melodie a napůl je odzpíval, napůl odříkal svým nenapodobitelným hlasem.
Hlasem, který se tak líbil ženám různého věku a profesí. Vzpomínám na paní, která seděla za kasou v Kauflandu a Cohena milovala, i na své spolužačky z vysoké – všechny, do jedné, okouzleny. A ještě dnes mi psala jedna paní profesorka, jaký byl Cohen fešák…
Ostatně, kdo byl na jednom z pražských koncertů nebo zná jeho živé DVD, ví, o čem je řeč. Když totiž vyšel na pódium, bylo to 27. září 2008, v elegantním dvouřadovém obleku a klobouku, měl sice ani ne týden po čtyřiasedmdesátých narozeninách, ovšem jak mu to seklo a jaký frajer byl, by mu mohl každý o generaci či dvě mladší jen závidět. A ještě něco: byl to jeden z úplně nejlepších koncertů, co jsem kdy zažil, a že bylo skutečně s čím porovnávat!
Když jsem jej slyšel poprvé, bylo to z jednoho výběru, na němž Columbia propagovala mladou rockovou krev, však se také jmenoval Rock Machine Turns You On – mezi těmi naostřenými rockery mě ovšem okamžitě chytila písnička Suzanne od mně neznámého Leonarda Cohena. Vlastně jsem ho ani znát nemohl, první album měl právě za sebou, a kromě toho, do Chebu v té době zahraniční desky přicházely poskrovnu. Bylo to jeho hlasem? Nebo textem? Vždyť jsem tehdy anglicky moc neuměl… Vemlouvavou melodií?
Nevím, a je mi to teď vlastně jedno, Suzanne se mi usadila v hlavě a zůstala tam dodnes, stejně jako všechny ty další písničky, stejně jako třeba Famous Blue Raincoat. Schválně si ji poslechněte, je na Cohenově třetím albu Songs Of Love And Hate z roku 1971, protože takhle zpívat o své bolesti snad nikdo jiný nedokázal – s pokorou, neokázale, téměř s ní splývá. Chce se říct: jako chlap. Nekňourá, neexhibuje, nevystavuje ji na odiv, naopak si ještě vrazí do rány rozpálené železo a zasype ji pepřem a solí. Text je vlastně dopisem muži, který mu odloudil manželku, aby ji pak odložil. Je to text trpký, plný skryté bolesti, ale také hrdosti. Dojáky u Cohena nenajdeme. Tohle jsem na něm měl vždycky rád. A obdivoval.
Cohena-básníka jsem poznal o něco později a bylo to setkání vskutku neobvyklé. Bylo léto 1970 a v kotelně hotelu u nádraží na Malé Skále, kde jsem brigádničil, jsem při zátopu listoval asi rok dva starým Mladým světem. Na jedné stránce mě zaujaly verše – byly prosty jakékoli nucené poetičnosti, působily spíš civilně, a přesto byly plné obrazů. Jméno autora jsem znal, ovšem jako písničkáře. O tom, že také píše, a takhle skvěle, jsem tehdy nevěděl.
Další setkání s jeho básněmi přišlo o patnáct let později, ze strojopisných překladů Pavla Šruta, a kouzlo opět zafungovalo. Otevřená a přece čistá erotičnost, až sebetrýznivá upřímnost v odhalování vlastních ran, úspornost výrazu plus záviděníhodný překlad. Později se to opakovalo s překlady Miroslava Jindry – a opět to bylo to samé. Prostě, měl mě na lopatě…
Když mi ale někdy kolem roku 1995 dal Allen Ginsberg na Cohena telefon, ať mu zavolám, tak dlouho jsem otálel s tím je vytočit, až bylo číslo nefukční. A stejně, co bych mu asi tak říkal? A na co bych se ho zeptal? Možná ale na to, jaké to bylo při meditacích, kdy se, coby praktikující buddhista, vytrácel z reality, kdy mlčel. On, básník s kytarou. On, který v textu písně Anthem napsal: „Ve všem je prasklina / a právě tak proniká dovnitř světlo.“
