„V životě člověk potřebuje nějaký řád. – Copak jste tramvaj?“ Dva lidé na konci svých životních cest se rozhodnou přidat ještě jednu zastávku. Ani jeden z nich – každý po svém způsobu – se nechce nechat na konečnou jen rezignovaně dovézt. Chtějí, aby jim ještě přibyly vrásky - ale ne ze stáří.
Jiřina Bohdalová a Radoslav Brzobohatý se po mnoha letech potkali opět před kamerou v rolích napsaných přímo pro ně. Film Vrásky z lásky (původně se uvažovalo o názvu Oldies But Goldies) vznikl podle scénáře Marka Epsteina a v režii Jiřího Stracha, který s oběma, ač s každým zvlášť, už dříve spolupracoval – s Jiřinou Bohdalovou na televizním snímku Povodeň a s Radkem Brzobohatým na filmu BrainStorm.
„Říkal jsem si, jak je možné, že tihle dva úžasní herci netočí spolu. Neznal jsem moc jejich zákulisní vtahy, a když jsem to pak někde řekl, slyšel jsem, že jsem se úplně zbláznil. Slíbil jsem, že nikde neprozradím, jak jsem to dokázal, ale v podstatě jsem oba dva nějakým způsobem ukecal,“ naznačil režisér něco málo o tom, jak se mu podařilo dát bývalou hereckou (i partnerskou) dvojici dohromady.
Koneckonců o přesvědčení, že nic se nemá předem vzdávat, je i jeho film. Žádné uctivé našlapování kolem moudrosti stáří ani švestková trvalá, papučky a domino, ale příběh dvou skoro osmdesátníků vyprávěný s ironií, nadsázkou a mnohdy až černým humorem. Hlavní hrdinové si to mohou dovolit, vždyť se strefují do vlastních řad.
Nejen věkově i profesně. Kdysi hvězda stříbrného plátna a prken, co znamenají svět, Jeanne DeFuro je už jen důchodkyní Janou Furtákovou, která se marně pokouší naučit spoluobyvatele jesenického domova seniorů udržet rytmus při nácviku besídky. Přesto odmítá pasivně čekat, až uvolní postel pro dalšího klienta, a energicky vzdoruje pokojnému stáří. Straší svou spolubydlící na pokoji (Jiřina Jirásková) historkami o chlapovi se sekyrou, který se v noci potuluje chodbami penzionu, nechá vyrobit palečnice z francouzských holí pro inscenaci Kladiva na čarodějnice a při předstíraných sebevraždách adresuje dopis na rozloučenou prezidentovi, aby přezkoumal její stížnost na vrchní sestru.
Té život poměrně dost ztrpčuje, přestože (právě proto, že) obě vlastně chtějí to samé – neslevit, aby vše fungovalo jako dosud. Taťjana Medvecká, která vrchní sestru hraje, prý dostala od režiséra zadání, aby byla trochu jako sestra Ratchedová ve Formanově Přeletu nad kukaččím hnízdem. "Je to samozřejmě jiný příběh, v Přeletu je ztělesněním totality, to tady není. Ale není to snadná profese, všechna ta striktnost, unavenost, to, čím je obklopená a co musí denně řešit," ospravedlňuje jednání své postavy Medvecká.
Stejně jako sestra není byrokratická mrcha bez kouska pochopení, ani Jana Furtáková není protivnou sebestřednou herečkou. Nicméně drží se role, která ji drží při životě, hraje onu hořkou komedii tak trochu i sama před sebou. A je to právě chování ženy zvyklé, že jí svět leží u nohou, které se přičiní o nečekané dobrodružství v životě jednoho penzionovaného učitele (Radoslav Brzobohatý).
Největší výsadou stáří je, že už můžete říkat pravdu, prohlašuje Furtáková a bez obalu svému ctiteli doporučuje, že je nejvyšší čas, aby se přestal řídit podle pravidel. Svůj nalajnovaný život porušil vlastně už tím, že se rozhodl po desítkách let vyhledat kdysi slavnou herečku. Rodina (syn Ivan Trojan a snacha Lenka Vlasáková) ho přestává vnímat jako někoho, koho potřebuje, a začíná se k němu chovat jako k někomu, kdo potřebuje druhé. Slisování jeho starého auta na šrotišti jako by bylo začátkem neodvratného směřování k podobnému osudu. Je často rád, že má špatný zrak a některé věci blbě vidí, ale chtěl by se ještě naposledy rozhlédnout. Ještě se necítí tak neschopný, aby mohl jíst jen lžící.
Spolupachatelství při útěku herečky z jesenického domova do Prahy na konkurs mu onen pocit potřebnosti i ujištění, že by bylo ještě předčasné život vzdávat, dá. Ač si to hned přiznat nechce. Natolik, že on je tím silným ve chvíli, kdy Jana vypadne z role. „Jsem příliš slabá, abych to zvládla sama,“ říká ve svém monologu, ale ač je to text hry, je tou nejsyrovější pravdou, nechráněnou ani sarkasmem, ani herectvím.
Strach, respektive Epstein, ve svém filmu přechází z humoru k dojetí a je zásluhou hereckého obsazení, že dokáže přechod na tenké hranici patosu a trapnosti ustát – a také že dokáže ustát dějovou jednoduchost. Nejen díky Radkovi Brzobohatému a především Jiřině Bohdalové, ale i díky obsazení vedlejších postav, které potvrzuje, že není malých rolí, pouze malých herců. Platí přitom pouze první část – i vyložené čudly si zahráli Jiří Somr, Radek Holub nebo Tatiana Vilhelmová, pro větší role získal Strach Aňu Geislerovou, Jiřinu Jiráskovou či Ivana Trojana.
„Ten příběh má v sobě dobíjení baterek. Je o naději. O tom, že když naději máte, tak se v každém věku vyplatí za něco bojovat,“ shrnul Jiří Strach film Vrásky z lásky. I proto doufá, že i diváci o generaci či dvě mladší než hlavní hrdinové na jeho snímek do kina zajdou. „Snad i oni si najdou cestu na tenhle film, protože i mladá duše potřebuje pohladit,“ poznamenal, co především mohou od jeho počinu - krom vrásek z úsměvu - čekat.
Vrásky z lásky – film vznikl v koprodukci České televize. Režie: Jiří Strach. Scénář: Marek Epstein. Kamera: Martin Šec. Hudba: Jan Jirásek. Hrají: Radoslav Brzobohatý, Jiřina Bohdalová, Ivan Trojan, Jiří Dvořák, Jiřina Jirásková, Lenka Vlasáková, Taťjana Medvecká, Viktor Preiss, Jan Skopeček, Miriam Kantorková, Josef Somr, Tatiana Vilhelmová, Aňa Geislerová, Oldřich Navrátil, Marek Taclík, Radek Holub, Jaroslava Obermaierová, Martin Stropnický, Radim Špaček. V kinech od 12. dubna.
