Praha - Eva Olmerová, žena s pěveckým darem od Boha a komplikovaným osudem i povahou se narodila právě 21. ledna 1934. Dramatické vztahy a zákaz vystupování za normalizace ji dovedly k tomu, že svůj talent utápěla v alkoholu. „Kdyby měla normální možnosti, stala by se jednou z nejlepších zpěvaček v Evropě,“ domnívá se hudební publicista Jiří Černý. Eva Olmerová se narodila v dobře situované rodině. Hudbě se věnovala už od mládí - hrála na kytaru, na klavír a hlavně zpívala. Zlom pro ni znamenal rok 1962, kdy se dostala do Semaforu.
„Eva zpívala po kavárnách. Tam si ji přišel poslechnout Karel Mareš, skladatel a dramaturg Semaforu, a do divadla ji přivedl jako náhradu za Evu Pilarovou, která odtamtud tenkrát odešla,“ doplňuje Černý.
Olmerová se ze dne na den stala hvězdou. Žila divoce a střídala vzestupy a pády - vyhazovy ze Semaforu, deprese po emigraci druhého manžela, prášky a alkohol, ale také hvězdná vystoupení. Svoji první desku Jazz Feelin' natočila v roce 1968 v angličtině, o rok později si v Praze zazpívala se světoznámou Ellou Fitzgeraldovou, a ta s ní chtěla jet na společné turné po Evropě. Úřady jí ale cestu nikdy nepovolily.
Od normalizace vzestupů ubývalo a přibývalo sestupu. Přispělo k nim třetí nevydařené manželství a především zákaz vystupování. „StB ji poprvé vyslýchala v sedmnácti letech, svlékli ji tehdy donaha,“ uvedl Jiří Černý. „Chtěli po ní, aby donášela, protože její dědeček byl za války v Anglii ve službách prezidenta Beneše a její strýc byl anglický královský letec. Měla tak špatnou pověst, že estébákům stačilo, aby úřadům naznačili a už se od ní rozhlas i televize odtahovali, takže pak zpívala s tím, kdo byl vůbec ochoten,“ dodal Černý.
Deprese utápěla Olmerová v alkoholu. K závislosti se ale přidaly i vážné zdravotní problémy. Na počátku 80. let dokázal zpěvačku na čas vrátit k hudbě Michael Kocáb, ale desky Zahraj i pro mě (1981) a Vítr je rváč (1983) byly pro Olmerovou jen malou satisfakcí. Legendární jazzová zpěvačka zemřela po dlouhé nemoci 10. srpna 1993.
Jiné podmínky by podle Černého Olmerovou vynesly mezi nejlepší evropské zpěvačky: „Lubomír Dorůžka ji přirovnal k Bessie Smithové, Leo Jehne k Billy Holidayové. Měla temnou barvu hlasu, obrovské improvizační schopnosti a neměla téměř žádné manýry. Zpívala ze sebe a dovedla se inspirovat i country nebo rokenrolem,“ uzavírá Černý.
