Recenze – Sálem se nese zvuk deště. Právě udeřila prudká bouře, hromy mohutně burácejí a kapky zběsile bubnují o zem. V tom silném lijáku vedle sebe stojí čtyři muži, zmateně telefonují a během jejich hovoru postupně jednoho po druhém zasáhne blesk… V Jatkách 78, nedávno otevřeném divadelním prostoru v pražské holešovické tržnici, si o víkendu odbyla svou premiéru inscenace SKUTRu, tedy režisérů Lukáše Trpišovského a Martina Kukučky. Pro svůj nový, velmi zdařilý autorský počin se dvojice vzdáleně inspirovala stejnojmennou Shakespearovou hrou Bouře.
Čtveřice mladých mužů se ocitne na jakémsi opuštěném ostrově, který je výspou ležící daleko od civilizace. Na jevišti jej představuje shluk sbitých dřevěných prken, několik exotických palem a travnatých trsů v květináči, kopa hlíny a různých dalších předmětů naházených na sebe skoro jako na nějakém smetišti.
Zatímco muži prozkoumávají terén toho zvláštního, svým způsobem bezútěšného místa, divákům je brzy zřejmé, že se jedná o metaforicky pojatý vnitřní svět postav a že vlastně objevují skrytá zákoutí sebe samých. Na povrch začínají z hloubi jejich duší vyplouvat vážná témata a problémy, které řeší. Je jasné, že právě teď nastává čas, kdy se jimi mají, možná i bolestně, prokousat, znovu si je prožít a pochopit. Kostky jsou zkrátka vrženy a katarze začíná.
V představení hrají čtyři herci různých národností, slovenský herec maďarského původu Csongor Kassai, Poláci Dawid Rafalski a Przemyslaw Kosiński a Srb Źeljko Maksimović. Všichni jsou ve svých rolích naprosto přesvědčiví. Repliky v jejich mateřských jazycích se na zadní projekci objevují v titulcích českých a anglických, slovům lze tedy bez problému rozumět, byť jejich význam někdy už tak jednoznačný není.
Tvůrcům se podařilo vystavět dramatické divadelní obrazy, jejichž výpověď je velmi silná svým vyzněním. Každý z nás má svého kostlivce ve skříni a ani vlastně nezáleží na tom, zda se jedná o konstantní potřebu samoty, rozchod, smrt blízkého člověka, pocit, že vás okolí nechápe, nebo třeba něco úplně jiného.
Každý definuje klíčové okamžiky jinak a také se svými démony jiným způsobem bojuje. Herci se prodírají nánosy vzpomínek, které se od dětství vrství jedna na druhou, snaží se dobrat prvopočátků krize a urovnat si život. Postavy procházejí očistným procesem, osobní bouří, přičemž autoři s lehkostí oscilují v širokém spektru momentů od vážných až po ty groteskní. Usmíváte se tedy stejně často jako vás mrazí v zádech.
V závěru pak dochází k jakémusi opětovnému nalezení vlastní identity. Muži stojí na imaginárních prkenných lodičkách, v rukou třímají podlahové mopy místo pádel. V plastových kbelících šplouchá voda, která evokuje mořské vlny. Pravděpodobně největší bouře v jejich životech právě končí a oni odjíždějí zpět do reality, teď už smíření a vyrovnaní. Žádný mrak přece není tak tmavý, aby jím opět neprosvitlo slunce.
Bouře na Jatkách 78 opět udeří od dubna příštího roku.
