Když byly v sedmdesátých letech v Severním moři objeveny masivní zásoby ropy a plynu, přispěchala americká potápěčská a podnikatelská lobby, aby Norům pomohla zjistit, zda je možné v extrémních hloubkách postavit ropovod, přivést tohle bohatství na pevninu a pořádně si přitom namastit kapsu. Tenhle ropný boom inspiroval filmaře k natočení příběhu „posledního“ norského potápěče, který jim do jejich plánů hodil šnorchl. Thriller V hlubinách ale žádný velký ponor nevyžaduje.
Zapomeňte na slavné podmořské opusy, jako je Bessonova Magická hlubina nebo Cameronova Propast. A také nečekejte, že vám bude odvyprávěn silný autentický příběh typu Ten nejlepší, v němž si to na souši i pod vodou rozdávají černošský záchranář Cuba Gooding Jr. a potápěčská legenda Robert De Niro. Nic, co by vám tohle jen vzdáleně připomínalo, se tentokrát nekoná, jakkoli je tenhle spektákl také ukotven pod mořskou hladinou a také vychází z reálné skutečnosti. V hlubinách je totiž film, který vzhledem k tématu a současné exkluzivní fazóně severské kinematografie nastoluje větší očekávání, nežli pak dokáže naplnit.
Norský režisér Erik Skjoldbjaerg na sebe upozornil již svým prvním celovečerákem, mysteriózním a temným krimi thrillerem Insomnie (1997), který o pět let později brilantně „přetočil“ Christopher Nolan. Zdá se, že od té doby nenatočil Skjoldjaerg nic, co by tenhle startovní opus významně překonalo, což platí i poté, co našel V hlubinách svoji poslední naléhavou a také svým způsobem patrioticky kolorovanou látku (tuhle ropu si vytěžíme sami). Dočkáme se tu standardních ingrediencí potápěčských filmů (sugestivní sestup do extrémní hlubiny, hrátky v přetlakové komoře či zahrávání si s dekompresní nemocí), kombinovaných s „průmyslovým“ thrillerem, kde se v zákulisí hrají vysoké hry o vysoké částky. Čisté akce tu není mnoho a nijak razantně nešlape a pod vodou tu strávíme méně času, než bychom vzhledem k tématu čekali. Je tu řada intrik a podrazů, ale všechno jako by nebylo zcela dotaženo a fungovalo jen napůl. Jako by si režisér našel dobrou látku a pak najednou přesně nevěděl, co s ní.
To, co tu vcelku funguje, je dusná a vlhká atmosféra, kterou podporuje spíše syrový nežli kašírovaný a učesaný vizuál, a hlavně civilně umanutý herecký výkon Aksela Hennieho, který vdechl klíčové figuře potápěče Pettera charisma houževnatého chlapíka, posedlého snahou zjistit, co se vlastně stalo, jaká hra se tu hraje a kdo v ní má smočeno. Museli byste ho zabít, abyste ho odvrátili od jeho zaťaté cesty za pravdou (a tak se o to sem tam také někdo pokouší).
V hlubinách je spíše procházkovým nežli dynamicky naspeedovaným tempem odvyprávěný příběh o lidech, kteří vědí o riziku, a přesto do něj jdou. Někdy to někomu nevyjde, ale alespoň jejich děti budou žít v bohaté zemi. Vzbuzuje to dojem, jako by tohle Skjoldbjaerg natočil jako chválu toho, že Norové dokázali technicky extrémně náročný ropovod postavit i bez Američanů, protože know-how se už nějak obstará (i kdyby se mělo ukrást). A v druhém plánu chtěl upozornit na to, že tenhle norský zázrak má i své vady na kráse, o kterých by mohli zdravotně postižení potápěči (kteří se kvůli tomu soudí se státem) dlouho povídat. Možná je toho až příliš, k čemu se chce vyjádřit - a proto není tak výmluvný a jeho hlubiny jsou mělčí, než by chtěl.
V kinech od 16. července 2015.
