Jestli íránská kinematografie něco opravdu umí, pak jsou to komorní artovky, které dostávají filmové poroty do stavu odevzdané blaženosti, takže na ně (téměř vždy) nějaké ty ceny zbydou. Sbírají je po celém světě a jedním z nejpilnějších je režisér a scenárista Asghar Farhadi, který boduje na nejprestižnějších akcích typu Berlinale, Cannes či Oscaři. Letos vyrukoval s divadelně laděným Klientem, ve kterém přemístil Smrt obchodního cestujícího do současných íránských reálií. Není to sice jeho top opus, ale stojí za vidění.
Osobitá a originální je íránská artová filmová tvorba, která mívá v domácí distribuci problémy s uvedením, ale za hranicemi si užívá přízně filmových porot, diváků i kritiků. Dokáže srozumitelně skloubit reál i metaforu a pracovat s poetickým vyprávěním, rozkrývajícím osobní vztahové krize.
Často se opírá o jednoduchou story se srozumitelnou zápletkou, nad kterou dokáže vyklenout emotivní nadstavbu a dramatický oblouk, nenápadně navozuje gradující napětí a buduje hutnou atmosféru, která dodává snímku specifický kolorit. Trochu vzdálený, lehce exotický, a přesto zvláštním způsobem blízký, současný, intimní a oslovující.
A přesně takový je Farhadiho autorský Klient, který mu letos vybojoval již druhou Zlatou plamu v Cannes a druhého Oscara v L. A. za nejlepší zahraniční film. Již první vymazlené statické záběry z postupně zasvěcované prázdné divadelní scény, jakkoli jsou tu „jen“ jako podkres pod úvodní titulky, naznačují, že tohle nebude jen nějaká narychlo slepená cool žánrovka, rutinně odpálená „handkou“ od boku, ale něco, co podráždí artové libido diváka, jenž pravděpodobně nebude většinový, ale o to vstřícněji nastavený a otevřený.
Farhadi si dokáže pro své „festivalové“ opusy napsat emotivní vztahové drama, odehrávající se v kulisách současného Íránu, což modelově dokázal ve snímku Rozchod Nadera a Simin. A také v Klientovi, jenž sice není tak podmanivě výmluvný, ale je podobně autentický. Reál se v něm prolíná s fragmenty divadelní hry, ale kontextuální paralely jsou tu spíše tušené nežli zjevné a hledaný vidlák překvapivý a více politováníhodný nežli věrohodně zlověstný.
Klient je příběhem Emada a Rany, docela šťastné herecké manželské dvojice, která právě zkouší hru Arthura Millera Smrt obchodního cestujícího. Ani jeden z nich ale zatím netuší, jak blízko může mít divadelní drama k reálnému dramatu, které se nečekaně prolne s jejich životy, obnaží jejich skutečné povahy a poznamená jejich vzájemný vztah.
Začalo to tím, že stavební stroj narušil statiku jejich domu, který se začal rozpadat, a přinutil je hledat jiné bydlení. Až pozdě pochopili, jak důležité bylo vědět, kdo byl předchozí nájemník, jaké dědictví jim zanechal a jak nebezpečné je nechávat pootevřené dveře, když s jistotou nevíte, kdo stojí za nimi.
Je co hrát a není co říct
Dramaturgický koncept je rozvržen na ose traumatický zážitek – pomsta – trest – odpuštění – odcizení a přesní a přesvědčivě do sebe uzavření herci, soustředění na své pocity, problémy a traumata, tu mají co prožívat i hrát. S jistotou a přehledem jim vévodí ústřední tandem: charismatický mstitel Shahab Hosseini (cena pro nejlepšího herce z Cannes) a Farhadiova kmenová hvězda, zranitelná, ale odpouštějící Taraneh Alidoostiová.
Klient je komorní studií o erozi vztahu, která se nikam nežene, a prokrácení stopáže by mohlo odbourat i občasné záchvěvy nudy, jež ale vzápětí přebíjí očekávání věcí příštích. Farhadi tu nešel pod své možnosti, ale rozhodně z nich tentokrát nevydoloval maximum, byť finální portrét dvou odcizených figur, které si už nemají co říci, protože zašly dál, než chtěly, a pohřbily tak všechno, co je kdysi spojovalo, je silný a výmluvný.
Farhadiho snímek je zajímavé zpestření premiérové nabídky, které na festivalových projekcích sklízí standing ovation, ale v multiplexech si bude zřejmě pracně hledat své diváky. A to je škoda, protože jako protiváha k mainstreamovým blockbusterům je to zážitek alternativní, osvěžující i očistný.
