Dospívání, vzbouřené hormony, probouzející se city, první láska, poněkud trhlá, ale fungující rodina, krásná krajina, dramatická doba, to vše vhodně zkombinované, zabírá. Filmaři to vědí a ví to i Jiří Vejdělek. Osvědčené atributy, stoprocentně přinášející divácký zájem, nemohl nechat režisér, toužící po úspěchu, ladem. Bez skrupulí i bez ohledu na dřívější zpracování řečeného se chopil jednotlivých ingrediencí, které ve vlastním scénáři naskládal k sobě a zabalil do úhledného balíčku. Bohužel, jak se poměrně často stává, chceme-li získat ocenění lacino, obal slibuje o mnoho více než samotný obsah.
Něžné vlny jsou učebnicovým příkladem toho, že ani stokrát prověřené modely, nejsou-li uchopeny originálně a zpracovány osobitou poetikou, nemusí fungovat. Vejdělek tzv. vsadil na jistotu a v touze natočit divácky úspěšný film do svého dílka navrstvil stoprocentně fungující věci a pranic mu nedělalo potíže, že až nápadně připomínají situace i charaktery z úspěšných filmů jiných tvůrců, od Pelíšků přes Obecnou školu až po Občanský průkaz.
Proč tedy to, co fungovalo u výše zmíněných filmů, v Něžných vlnách poněkud skřípe? Ačkoli je Vejdělek obecně pokládán za celkem zdatného filmaře, který ovládá řemeslo, v jeho posledním díle právě řemeslo pokulhává.
Zaprvé, co se týká scénáře, přehledně populisticky si z možných variant jednotlivých situací neomylně vybere tu nejprovařenější a nejbanálnější. To se týká i dialogů, kdy pointy jsou očekávatelné a nebýt osobitosti některých herců (především Jana Budaře) by slovní hříčky byly až nesnesitelné, protože jsou hloupé.
Za druhé, režie lacinost scénáře podtrhuje. Obrazově režisér každou pointu předem prozradí. Jestliže vidíme na scéně, jak dvojice mužů tvářících se spiklenecky manipuluje s jakousi kapalinou, přičemž v rádoby vtipně vystavěné situaci podstrčí flakon s čímsi třetímu, a následně nám režisér předloží detailní záběr na včely, nikoho nepřekvapí, že chlapík, „provoněn“ obsahem z flakonu, je patřičně pobodán, zesměšněn a potrestán. A takto průhledně režisér zachází téměř se všemi situacemi, o vedení herců nemluvě.
Populární Hynek Čermák se do svého cholerického tatínka pokládá tak, že je už možno hovořit o přehrávání, kdy falešnost výkonu ještě podtrhuje naprosto debilní paruka. Táňa Pauhofová v roli maminky, která jako by sem rovnou vyskočila z Obecné školy, má jeden, byť milý, výraz, což na Libušku Šafránkovou opravdu nestačí. Pavel Kopta našel svůj předobraz záporáka již v podobné roli v Trojanově Občanském průkazu a omladina včele s Lucií Šteflovou a Robertem Cejnarem ve svých rolích bruslí na pomezí únosnosti. Jan Hartl a Jan Budař vsadili na své osvědčené postupy, které se naštěstí i zde ukázaly jako nosné. Suma sumárum režisér nikomu nepomohl a herce neposunul ani o krok dál, což diváka vlastně nijak nezklame, protože vše v Něžných vlnách jde v zaběhnutých a očekávatelných kolejích.
Takže zase jeden celkem zbytečný film.
Něžné vlny - (Česko, 2013, 96 min). Režie: Jiří Vejdělek. Scénář: Jiří Vejdělek. Kamera: Vladimír Smutný. Hudba: Miloš Krkoška. Hrají: Lucie Šteflová, Robert Cejnar, Jan Maršál, Táňa Pauhofová, Hynek Čermák, Gabriel Barreto de Carvalho, Vojtěch Dyk, Jan Budař, Jan Hartl, Vica Kerekes, Václav Kopta, Taťjana Medvecká, Jaromír Nosek, Martin Pechlát, Martin Sitta, Lucie Černá, Daniel Novák, Barbora Černá, Václav Matějovský, Štěpán Krtička, Ondřej Hyneš, Josef Kuhn.
Premiéra 9. 1. 2014
