Praha - Fotografický projekt Galerie hlavního města Praha představuje v 2. patře Staroměstské radnice veřejnosti vůbec poprvé tvorbu Miroslava Tichého (1926), nekonvenčního umělce, který je považován za „enfant terrible“ české fotografie a v posledních letech získal mimořádné uznání v zahraničí. Ačkoli doma byl jako umělec dlouhé roky opomíjen, dostalo se mu v jeho osmdesáti letech nečekaného úspěchu a slávy, kterou však odmítá a o své výstavy se nezajímá. Výstava, kterou Galerie hlavního města Prahy pořádá v prostorách druhého patra Staroměstské radnice, je ojedinělá svým rozsahem a koncipovaná formou jednotlivých tematických vhledů do díla. Návštěvníci mohou zhlédnout fotografie ze soukromých evropských sbírek (Praha, Paříž, Berlín, Londýn) Gianfranca Sanguinettiho, Juliho Susina, Maxima Fedorowského a Georga Philippa von Pezold. Výstava potrvá od 15. prosince do 6. března 2011.
Klíčovou roli v iniciaci a realizaci výstavního projektu GHMP zaujímá Gianfranco Sanguinetti, nekompromisní charismatická osobnost s poněkud skandálním literárním a politickým curriculem, který je autorem eseje knihy Miroslav Tichý aneb Podoby pravdy, speciální publikace vydané nakladatelstvím Kant při příležitosti výstavy s katalogem všech vystavených fotografií. Výstavu GHMP lze proto interpretovat také jako „výbušný“ výsledek setkání dvou osobností kacířské reputace: velkého fotografa Miroslava Tichého a bývalého situacionisty Gianfranca Sanguinettiho. Oba jsou známější v zahraničí než v České republice.
„Jako by se jejich cesty musely neodvratně zkřížit už pro originalitu a radikalitu jejich přístupu k věcem a ke světu. Dílo Tichého podnítilo Sanguinettiho pronikavé briskní postřehy o umění a naší době, které mohou vyvolat diskuzi i polemiky, ale nenechávají čtenáře lhostejným. Fotografie Tichého, prezentované poprvé na této výstavě v Galerii hlavního města Prahy, jsou výsledkem přísného výběru, který upřednostňuje výmluvnost symbolů, jimiž je dílo Tichého protkáno a které jsou dle Sanguinettiho klíčem k jeho umění,“ vysvětluje kontexty výstavy její kurátorka Olga Malá.
Tichý se původně věnoval malbě, avšak od konce šedesátých let dvacátého století se zaměřil na fotografické snímky, jež vytvářel prostřednictvím vlastnoručně vyrobených fotoaparátů. Tichý studoval koncem 40. let na AVU v Praze, ale svůj život prožil v Kyjově u Brna. Zpočátku své kariéry se Tichý věnoval především kresbě a malbě, toto však v šedesátých letech opustil a věnoval se fotografování. Sám si vyráběl fotoaparáty, zvětšováky ne z důvodu nedostatku financí, ale protože ho to bavilo. Z bývalé komory na dvoře jeho domu si vytvořil fotografickou laboratoř, kde spatřila světlo světa většina jeho fotografií. Každý den vycházel do ulic Kyjova a pořizoval fotografie zachycující převážně ženy, ale jsou mezi nimi i zátiší, situace, které vidělo pouze jeho oko umělce.
„Tichý pořídil tisíce fotografií žen – snímal je na koupalištích, v obchodech i na ulicích. Až obsedantní zaujetí tímto tématem a smyslově erotická komponenta jsou také důvodem některých jednostranně „voyeurských“ interpretací jeho díla. Tichého snímky však nevypovídají jen o ženách, jsou autentickou výpovědí své doby, která je díky autorově úhlu vidění a senzibilitě opředena nezaměnitelnou aurou,“ doplňuje Malá.
V určité době Tichý přestal dbát na svůj zevnějšek, nosil jeden kabát, nestříhal se, neholil. Odlišoval se od lidí, někteří se ho báli, jiní ho považovali za součást Kyjova. Ale většina lidí se domnívala, že ve skutečnosti nefotografuje, že tuto činnost pouze předstírá. Právě pro svoji odlišnost se dostával do sporu s tehdejšími autoritami. Strávil nějaký čas v psychiatrické léčebně a byl považován za odpůrce režimu. Tichý je však ve své podstatě rebelem proti pořádkům. Proto v roce1989 na otázku proč nezmění svůj vzhled, když doba se změnila, odpověděl: „Doba se sice změnila, ale lidé zůstali stejní.“
Gianfranco Sanguinetti: MIROSLAV TICHÝ aneb PODOBY PRAVDY (úryvky)
… U Tichého splývá umění se životem. K obojímu Tichý přistupuje bez ústupků a nekompromisně. A už v tom tkví první pohoršlivá skutečnost. Jen si to uvědomte. Člověk, který nikde nepracuje, odchází každý den lovit dívky k fotografování, a to v uzavřené společnosti, kde bylo zakázáno všechno, co nebylo povinné! Stát se vrcholně radikálním individualistou, jenž sice popíral vše, co lživá rétorika diktatury oslavovala a nařizovala, ale ani v nejmenším mu to nedělalo těžkou hlavu, to si žádalo hodně statečnosti a odvahy.
… A právě tento útěk od života k obrazu je tím, co vdechne obrazu život, aby obraz zazářil jasněji, než záříval ve skutečném světě.
Proto bylo Tichého dílo pro jeho i náš svět výzva.
Celá Tichého existence byla skandální, a to nejen v kontextu stalinské diktatury; tím skandálnější by byla v Americe, kde by byl zatčen a navěky uvězněn za sexuální harassement, za pedofilii, za narušování soukromí, za recidivismus (the third strike – zásada „třikrát a dost“) atd. Tichý se recidivy dopouští s každým snímkem. A jeho umění, jež je kromě jiného i oslavou politické nekorektnosti, je stejně skandální jako jeho život. Už od dob Platónových je známo, že není nevinného umění. Platón totiž pochopil, že umělec, jenž je skutečně nebezpečný, je umělcem velkým.
A zašel ještě dál: navrhoval, aby byli velcí umělci cenzurováni a posíláni do vyhnanství. A právě to se často děje. Tichý byl ve svém kyjovském exilu cenzuře skutečně podrobován stejně jako Jaroslav Hašek ve svém vyhnanství v Lipnici. Ale právě tak se vlast zachovala k Henrymu Millerovi, Oscaru Wildeovi, Jamesi Joyceovi a D. H. Lawrenceovi.
Proto je Tichého dílo od podstaty skandální.
