Zpěvačka Marta Töpferová, žijící většinu života v New Yorku, se spojila s jazzovým basistou Tomášem Liškou, společně pak natočili album Milokraj - možná překvapivé, rozhodně však výtečné.
Ona překvapivost pramení z dosavadního stylového zaměření obou umělců – Töpferová se prosadila jakožto zpěvačka latiny, a to ve španělštině, což v New Yorku jistě nebylo tak snadné. A Tomáš Liška patří k našim nejzajímavějším jazzmanům mladší generace, ovšem i pro něj je hudba, jíž se s Martou Töpferovou věnují, vykročením novým směrem.
Abych ale nenapínal – album Milokraj je inspirováno moravskou a českou lidovou hudbou, zpíváno je pak v češtině. Samozřejmě tvrdit, že zde oba muzikanti objevili Ameriku, by bylo scestné, jazz měl koneckonců k tradici a odkazu lidové hudby vždy více než blízko. Ostatně, byl to – v počátcích – jeden z jeho hlavních kořenů, není tedy divu, že se jazzoví muzikanti k lidové hudbě všemožné provenience rádi vracejí.
Nemá smysl, a není na to ani prostor, abych zde vypočítával příklady těchto ohlédnutí, za všechny snad pouze jeden, a to z domácí scény. V roce 1970 vyšlo album Týnom, tánom, na němž trumpetista Jaromír Hnilička a vibrafonista Karel Velebný velice citlivě, a přitom s patřičným jazzovým drajvem, zaranžovali české a moravské lidovky. Pikantní na tomto velice zdařilém albu, jež bohužel nevyšlo v reedici na CD, bylo sympatické konkurenční pnutí mezi oběma protagonisty: Hnilička byl totiž z Brna, Velebný z Prahy. Těžko říct, zdali i na Milokraji k něčemu podobnému docházelo, spíše ne. Pod všemi skladbami jsou podepsáni jak Töpferová, tak Liška, některé texty si napsala Marta Töpferová sama, další pak napsaly Anna Hodková, Věra Provazníková a Rita Erben.
Z jednotlivých skladeb je pochopitelně cítit moravská, eventuelně česká melodika, nápadná zvláště v pomalejších písních. Rozhodně sympatické je, že se ani Töpferová, ani Liška, ale ani další hudebníci, kteří se na album podílejí (kytarista David Dorůžka, houslista Stano Palúch a cimbálista Marcel Comendant) nesnaží nikoho přesvědčit, že jsou autentickou cimbálovou kapelou od Hradiště, naopak, jejich jazzová krev je stále cítit. Zvláště je to pak poznat v projevu Marty Töpferové, k jejímuž zpěvu by možná pravověrní folkloristé měli výhrady, ovšem snažit se jakkoli stylizovat a pokoušet se zpívat, jako kdyby prožila celý život někde na Horňácku, by vyznělo jako křeč. O to je přitom její projev, zdánlivě paradoxně, přesvědčivější.
A pokud jde o muzikanty, spojení jazzové a lidové inspirace je krásně slyšet například v kytarovém sólu Davida Dorůžky v písni Na lipovej stráni – jeho jazzové pojetí krásně ladí s „lidovým“ cimbálem i zpěvem a sborem mužských hlasů. Na místě je zmínit texty – opět vycházejí z lidové poetiky, nesnaží se však násilně ji nějak napodobovat, tematika je pak jasně odvozena od lidových zpěvů: láska hledaná, ztrácená, trápení v tom širém světě…
A tohle vše citlivě nejen podané, ale také nabídnuté v krásném obale s reprodukcí obrazu Adrieny Šimotové. Marta Töpferová mluvila v souvislosti s tímto albem o touze poznat, po tolika letech strávených v New Yorku, odkud vlastně je. Za sebe mohu říct, že přinejmenším hudebně se to nejen jí, ale všem, kteří se na vynikajícím albu Milokraj (již ten název!) podíleli, podařilo na výbornou.
