Recenze - Téměř autentické setkání s legendární a kontroverzní německou filmařkou Leni Riefenstahlovou (1902–2003) umožnila nová inscenace pražského Divadla v Řeznické. Titul Leni zrežíroval Viktor Polesný a Vilma Cibulková, autorka českého překladu, se v něm dočkala unikátní herecké příležitosti.
Děj odvíjí natáčení populární americké talkshow Johnnyho Carsona. Divák se skutečně ocitá ve studiu, kde ho moderátor navádí k aplausu. Reálný potlesk pro Leni ovšem netřeba vynucovat, protože si ho v plné míře zaslouží. Za přesvědčivé výkony, trefné obsazení, moderní scénografii, překvapivé režijní nápady, kostým hlavní představitelky, přívětivou stopáž a v neposlední řadě za názornou fabulaci příběhu „jak chutná moc médií“.
Záživnost zpracování politického tématu bez patosu a obvyklých klišé bych na textu hry i jeho provedení vyzdvihla asi nejvýš. Slovy i atmosférou živou hru rámují televizní rituály, těžištěm dialogů se stává boj kdo s koho. Leni Vilmy Cibulkové je zaujatě hlučná a ztišeně důvěrná zároveň. Pravdivá emoce v hlase způsobuje přirozené intonace i spontánní reakce na útoky moderátora. Výrazná řeč těla prozrazuje aktuální psychické rozpoložení hrdinky.
Showman Ondřeje Kavana vystihuje extrémní polohy baviče jdoucího nekompromisně za mediálním úlovkem, včetně ponížení známého hosta. Pro vlast zapálenou Němku Berthu, která dříve Riefenstahlové fandila, energicky ztvárňuje Dana Syslová, Lenina asistenta a milence Horsta neokoukaný Daniel Krejčík. Inscenace probíhá ve dvou základních prostorech, veřejném (studio) a soukromém (šatna). Tomuto rozdělení slouží červená křesla. Atraktivní dekorace ve formě fotografického obrazu z natáčení dokresluje módní dobový interiér.
Arogantní masáž, jaké se respektovaná i zatracovaná umělkyně v pořadu dočká, nabírá na obrátkách a my máme možnost si vybavit podobné příklady kolaborací s diktátorským režimem. Pokaždé, když Leni stočí hovor ke své verzi životního příběhu, zaujme Johnny ironickou polohu a vykoupá ji ve vlastním potu. Hvězda se nedá a znovu argumentuje. Střídavé napětí, kořeněné zvukovými záznamy inkriminovaných pronacistických snímků, udržuje diváka v kondici a z duševní posilovny ho propustí až se závěrem.
Německá dokumentaristka vzdávala hold kráse v nejvyšším slova smyslu, urostlým tělům vojáků, zrovna jako mužným Núbijcům. Její Triumf vůle, filmový i ten skutečný, zosobňuje nebezpečnou hranici umělecké a propagandistické estetiky. Zda byla Leni Riefenstahlová více než jen Hitlerovou oblíbenou režisérkou, nevíme, jisté je, že měla odvahu zkoušet progresivní filmové postupy. Na obhajobu vědomé propagace fašistických ideálů jí dlouhý život nestačil, ani století podobné stigma viny nesmaže.
„Byla to žena, která měla talent, využila ho ideově… Všechny klíčové filmy natočila před válkou, potom se od Hitlera distancovala. Otázkou je, zda jí to pomohlo,“ říká autorka Valeria Schulczová. Původní slovenskou hru, kterou napsala spolu s Romanem Olekšákem, uvedlo v loňském roce Slovenské národní divadlo v Bratislavě se Zdenou Studénkovou v titulní roli. Nejbližší reprízy Leni chystají v Divadle v Řeznické 4., 21. a 29. listopadu, vždy od 19:30h.
