Praha/Berlín - Sousedské bydlení, kdy se nájemníci dělí o část vybavení nebo o nebytové prostory, je v západních zemích poměrně rozšířené, v Česku je však zatím v plenkách. Experiment začal v Dánsku v sedmdesátých letech hlavně mezi mladými, dnes o něj mají zájem i senioři.
Lidé v rámci spolubydlení (anglicky cohousing) sdílí třeba pračku, sekačku na trávu nebo společné obývací prostory. O ty je pak menší soukromý byt, který je díky tomu i levnější. Jednou z kolébek společného bydlení byl Berlín. Rozkvět podobných projektů souvisel s podmínkami života v rozděleném městě.
Absence povinné vojenské služby či vládní příspěvky na život ve stínu Berlínské zdi lákaly do Západního Berlína svobodomyslné lidi. Vznikaly bytové komuny anarchistů, homosexuálů nebo třeba rozvedených mužů.
„Byli jsme čtyři děti a šest mužů a například jsme všechny děti spaly na jedné palandě,“ popisuje společné bydlení studentka Lea Usadelová. Své bývalé dětské spolubydlící Lea stále chápe jako sourozence. Dnes opět bydlí v komuně.
