Praha – Itálie nezbankrotuje. Nebude ani s vleklým řešením krize následovat Řecko. Tvrdí to alespoň přední italský ekonom a profesor Turínské univerzity Enrico Colombatto. Důvod je podle něj jednoduchý. Německé a francouzské banky mají v italských dluhopisech tolik peněz, že by odpis italských dluhů způsobil oběma lídrům takové ztráty, jaké si prostě nemohou dovolit. Colombatto to řekl na diskusním fóru Liberálního institutu s názvem Bude Itálie následovat Řecko? Zároveň vyjádřil obavy, že se Evropa z dluhové krize nepoučí a podobné krize se v budoucnu budou opakovat.
Italové a italské banky a podniky drží jen asi polovinu veškerých italských dluhopisů. Druhá polovina dluhu, který už vystoupal na 120 procent hrubého domácího produktu, je v držení zahraničních investorů a institucí. „Německé a francouzské banky mají v italských dluhopisech zhruba 120 miliard eur. Evropská centrální banka má dalších 100 miliard eur,“ připomněl Colombatto. „Kdybychom opustili eurozónu, euro by ztratilo nějakých 40 procent, to by znamenalo 40procentní ztrátu pro Německo, Fancii, pojišťovny, banky a Německo si nemůže dovolit prodělat peníze, a už vůbec ne kvůli nám,“ dodal. I když se německá veřejnost staví k záchraně zadlužených zemí odmítavě, podnikatelská obec, která by bankrotem zadlužených zemí trpěla nejvíce, u evropských politiků silně za záchranu Itálie lobbuje.
To, že Německo a Francie podají Itálii pomocnou ruku, je tak podle Colombatta jasnou věcí. I úspory, které se nyní Itálie snaží implementovat, prý nasvědčují tomu, že jde jen o zastírací manévr, který má lídrům eurozóny pomoci obhájit pomoc Itálii v očích svých voličů. Italská vláda v neděli narychlo schválila balíček bolestivých škrtů, který má do rozpočtu přinést až 30 miliard eur. Počítá se v něm se zvyšováním věku pro odchod do důchodu a taky zvýšením daní pro lidi s vyššími příjmy. Colombatto nicméně zdůraznil, že 30 miliard krizi Itálie nevyřeší. To, co země potřebuje, aby se dokázala z dluhů sama vymanit, jsou strukturální reformy, ty však nyní na stole nejsou. „Balíček sníží deficit z 5 procent na nějakých 2,5 procenta. To neznamená nic,“ upozornil Colombatto.
Itálie potřebuje sponzora
Problémem Itálie podle Colombatta nejsou ani tak vysoké dluhy, ale spíše jejich krátká splatnost. „Dluhopisy mají splatnost pět nebo šest let. A to je bolestivé. Itálie musí v první polovině příštího roku refinancovat dluhopisy v hodně 300 miliard eur. To je v dnešní době velká suma peněz,“ připomněl Colombatto. Zatímco dříve Itálii stačilo požádat o peníze banky, dnes podle něj musí jít za občany. Ti ovšem podle něj kvůli slabému ekonomickému růstu nemají dostatek úspor, za které by mohli dluhopisy nakoupit. Itálie se tak dostává do začarovaného kruhu. Sama se z problémů tedy nedostane, na tahu jsou politici a čistě politické rozhodnutí o záchraně Itálie podle Colombatta přijde.
Itálie by šla s kýmkoliv
„Co potřebujeme, je najít někoho – může to být Mezinárodní měnový fond, Evropská unie, může to být Čína, může to být Česká republika, kdo nám dá 300 miliard euro,“ upozornil Colombatto.
Záchrana eurozóny bude nákladná
Záchrana eurozóny si už vyžádala nemalé sumy. A jak je vidět z příkladu Řecka, které jedná o dalším balíku pomoci, i Itálie, která se bez pomoci zvenčí také zřejmě neobejde, náklady na záchranu eura ještě porostou. Má tedy jeho záchrana vůbec smysl? Nebude nákladnější než přínosy, které může měnová unie pro Evropu mít?
„Pokud budeme zachraňovat euro, bez nutných strukturálních reforem, náklady budou enormní,“ podtrhl Colombatto. Ačkoliv nepatří k příznivcům eura, přiznává nicméně, že náklady na návrat k národním měnám by byly „skutečně velmi obrovské“. Nejlepším řešením by tak podle něj bylo zachránit euro a provést strukturální reformy, které zabrání opakování podobných problémům v budoucnu.
Nejhorší bude, když se Evropa nepoučí
„Obávám se, že i když budou zavedeny bolestivé programy, stejné problémy tu budou za pár let znovu, protože lidé se z této situace nepoučí, neprovedou strukturální reformy,“ uzavřel Colombatto.
