Železná ruda - Neptun, tajná akce StB, která je dodnes známá jako senzační nález beden s tajnými nacistickými dokumenty, ukrytými na dně šumavského Černého jezera. U nálezu nechyběla Československá televize. Natočila tam dokument, který sklidil velký divácký úspěch a oceněn byl i na mezinárodním festivalu. Fakt, že šlo o estébáckou mystifikaci, vyšel najevo až v roce 1968. Televizní tým pořadu Zvědavá kamera však měl už tehdy pochybnosti, a dokonce uvažoval, že dokument nedodělá, ale StB jej nakonec přesvědčila: „Na kreativního estébáka jsme nebyli připraveni,“ vzpomíná v pořadu ČT Jezerní aféra jeden z pamětníků.
Novináři tušili, že by mohlo jít o podraz ministerstva vnitra. „Dokonce jsme o těch podezřelých okolnostech svolali poradu televizního štábu a velmi jsme vážili, jestli to nemáme vzdát… Jenomže jeden z nás to udal…,“ vzpomíná Vladimír Branislav, který je spoluautorem reportáží z roku 1964 „Tajemství Čertova jezera“ a „Archivy z jezera“, prostřednictvím kterých se podařilo StB vyvolat dovednou dezinterpretací mezinárodní aféru. Až po letech vyšlo najevo, že pozdvižení kolem beden, nalezených na dně Černého jezera na Šumavě, od počátku režírovalo dezinformační oddělení StB.
Podstatou akce byla mystifikace, která měla ovlivnit veřejné mínění nejen v bývalém Československu, ale hlavně v zahraničí - zejména v západním Německu a Rakousku, a diskreditovat některé světové politiky.
Duben 1964: Mezi potápěči nechyběl důstojník StB
Dřevěné schránky s údajnými dokumenty nacistické provenience opustily Prahu nikoli koncem války, ale až v poledne 20. června 1964. Kolem třetí hodiny ráno následujícího dne je pracovníci StB potopili na dno největšího přirozeného českého jezera, kde bedny čekaly na své objevení. Za necelý měsíc už byly opět na suchu a přímo před kamerami Československé televize se odehrálo předem připravené představení.
Na starosti je měl důstojník StB Ladislav Bittman, který stál už u zrodu nápadu, jak pomocí „náhodně objevených“ válečných dokumentů ovlivnit západoněmecké veřejné mínění i politiku. Celá akce se zrodila díky náhodě: populární publicistický pořad Zvědavá kamera měl kvůli reportáži kritizující třídní hledisko při přijímaní studentů potíže, a tak jeho tvůrci hledali nějaké nekonfliktní téma. Narazili přitom na pověst o šumavském jezeře, jehož voda prý má zázračné konzervační vlastnosti.
Poprvé se reportéři spolu s potápěči vypravili na Šumavu už v dubnu 1964, a již tehdy nechyběl mezi najatými potápěči Bittman. Ale v Čertově jezeře tehdy objevili jen několik bedýnek s válečnou municí. Nález ale inspiroval Bittmana ke zpravodajské hře, kterou schválili Sověti i nejvyšší československá místa.
Na dno jezera putovaly bedny plné prázdných papírů
Pod záminkou, že se na místě budou konat vojenská cvičení, se musel televizní štáb vrátit zpátky do Prahy a v tehdy novém dezinformačním oddělení StB začali připravovat podvržené bedny. Listiny pocházející například z nacistického Říšského hlavního bezpečnostního úřadu pak dodala sovětská tajná služba – podobné dokumenty rozvědky socialistických zemí dlouhá léta vlastnily, ale vědomě je zadržovaly, aby jimi mohly získávat agenty na Západě. Sověti to ovšem nestihli včas, takže na dno Černého jezera (leží jen 1,5 kilometru od Čertova jezera) putovaly oné červnové noci roku 1964 bedny plné prázdných papírů.
Začátkem léta se štáb Zvědavé kamery na Šumavu vrátil a už 3. července objevili potápěči, mezi kterými opět nechyběl Bittman, pod hladinou pět beden. Na hladinu je vyzvedli potápěči pražského hasičského sboru a 14. července 1964 tajemné schránky zamířily, samozřejmě za bedlivého dozoru kamer, zpátky do Prahy. Tam je v dalších týdnech „zkoumali“ odborníci ministerstva vnitra, kteří konečně dostali z Moskvy i netrpělivě očekávané archivní dokumenty.
Na tiskové konferenci nikdo neváhal
„Šokující obsah beden“ představil 15. září 1964 ministr vnitra Lubomír Štrougal na tiskové konferenci, na níž nechyběli zahraniční novináři. Ani u nich přitom objev nevzbudil žádné podezření, o necelý rok dříve totiž v Toplitzkém jezeře na jihu Rakouska objevili bedny plné falešných bankovek, ukrytých tam koncem války nacisty. Skutečný příběh, který nebyl tajemstvím ani v Československu, tak posloužil k vytvoření falešné legendy, o které téměř nikdo nepochyboval.
Několika členům štábu Zvědavé kamery sice přišla vstřícnost StB podezřelá, nakonec ale i je přemohla touha po „sólokapru“. Do světa tak v září 1964 vypustili informace z archivních dokumentů, 20 let ukrytých v sovětských archivech, které například vlivným lidem v západním Německu - mimo jiné spoluzakladateli Sudetoněmeckého krajanského sdružení Emilu Franzelovi nebo poslanci za FDP Siegfriedu Zogelmannovi - připomněly jejich válečné „hříchy“.
Výsledky akce Neptun také pomohly rozpoutat kampaň proti promlčení válečných zločinů (mělo se tak stát 20 let po skončení války) a západoněmecká vláda musela prodloužit promlčecí lhůty o pět let. Dezinformační akce StB tak byla ve své době úspěšná, po srpnu 1968 ale její hlavní aktér Ladislav Bittman emigroval do Spojených států, kde prozradil nejen řadu agentů komunistické tajné služby, ale také pravdu o bednách ze šumavského jezera.
Zájem novinářů: První články o průzkumu šumavských jezer přinesla Večerní Praha 24. a 27. června 1964. U Černého jezera se vystřídalo 51 novinářů z denního tisku a rozhlasu, štáb televize, štáb Krátkého filmu a fotografové. Byl mezi nimi jen jeden zahraniční novinář z Vídně - ostatní zahraniční listy přebíraly zprávy z ČTK, stejně jako Rudé právo. Zprávy ČTK přebíraly hlavní světové agentury. Největší zájem projevila agentura Reuters a časopis LIFE, jehož redakce dokonce uzavřela s ČTK dohodu o exkluzivní reportáži z průzkumu a jezerních nálezech.
