Projekt s názvem Homesharing se pokouší rozšířit své možnosti. Dobrovolníci si v jeho rámci čas od času berou na starost děti s mentálním handicapem, aby umožnili jejich rodičům to, co bývá pro ostatní samozřejmé – třeba se jen na chvíli v klidu posadit. Homesharing sice funguje již několik let, ale dosud v malém rozsahu a víceméně pilotně. Nyní shání 150 dobrovolníků. O Homesharingu natáčel pro 168 hodin Jaroslav Hroch.
Dobrovolnický projekt spolku Děti úplňku má dvojí smysl. Jednak pomáhá rodičům, kteří musí každý okamžik věnovat svým mentálně handicapovaným dětem, a jednak supluje stát, který takovým rodinám nenabízí žádné podpůrné služby. Přitom je to „práce“ více než na plný úvazek.
„Přijdu z práce nebo vyzvednu (dceru) Báru a (…) nemůžu si sednout na kafíčko, dát si zákusek a říct: 'Běžte si na chvilku hrát, nechte maminku vydechnout, měla jsem těžký den,'“ přiblížila Jitka Střižíková. Její osmiletá dcera trpí poruchou známou jako Bainbridge-Ropers syndrom.
Jedním z důsledků je, že je duševně zhruba na úrovni jedenapůlročního dítěte a potřebuje neustálou péči. Rodina, která má ještě další dvě děti, ani nemůže jezdit společně na dovolenou. „Jeden z dospělých je vždy vyčleněn z rodiny, protože musí být s Bárou. Ta aktivity s rodinou dělat nemůže,“ ozřejmil její otec Zdeněk Střižík.
Rodina se přihlásila do projektu Homesharing, který sehnal dobrovolnici Jitku Kopuletou, která dvakrát měsíčně dceru hlídá. Rodiče díky tomu mají trochu času na odpočinek, který navíc mohou strávit společně. „Člověku přibude velká smysluplnost. Najednou ví, že je pro někoho důležitý, že může darovat kus svého času,“ podotkla Jitka Kopuletá.
Samotný začátek spolupráce s občasnou hostitelkou byl pozvolný. „Děláme párovací proces, kdy hledáme konkrétního hostitele pro konkrétní rodinu. Předem známe oba dva opravdu dobře, víme, co je baví, jaké jsou jejich požadavky, jejich představy, jejich možnosti,“ popsala adaptační průvodkyně rodin Hana Wohlgemuthová ze Slezské diakonie.
Spolek Děti úplňku se inspiroval projektem Homesharing v Irsku. Jeho vedoucí Klára Šrůtková poukázala, že děti dávají po pobytu u hostitelů nepřehlédnutelnou zpětnou vazbu. „Je to věc, která je baví. Děti tam chodí rády a hostitele to také zajímavě připoutalo k dítěti,“ řekla.
Osmiletá Barbora nyní nedá na Jitku Kopuletou dopustit. „Když jsem byla poprvé s Bárou sama, ještě jsem úplně neznala její projevy. Když přišli rodiče, začala výskat a já jsem si myslela, že má radost, že je vidí. Oni mě ubezpečili, že to není radost, že to je zklamání z toho, že už končí čas, který je věnovaný jenom jí,“ vzpomněla. Také podle dívčina otce se Barbora na setkání s hostitelkou těší. „Když řekneme 'jdeme za tetou' a když ji vidí, tak z toho má radost. A s tou radostí si ji potom vyzvedávám,“ uvedl.
Homesharing v Česku funguje čtyři roky, ale zatím jen v malém a víceméně zkušebně. Nyní se začíná rozrůstat. K Dětem úplňku se připojily další organizace, jež hledají 150 rodin, které by občas pečovaly o mentálně hadicapované děti.
