Praha - ODS je na tom bídně. V průzkumech veřejného mínění v únoru obsadila až třetí či čtvrtou příčku, což je pro stranu nejhorší výsledek od roku 1998, kdy se téměř rozložila po finančních skandálech. Nezanedbatelné množství straníků proto volá po návratu zakladatele Václava Klause. Může ji však zachránit muž, který ji posledních deset let systematicky podrýval, i když už dávno nebyl členem? Portál ČT24 přinese v následujících dnech sérii textů ke konci Klausovy éry. Vliv odcházejícího prezidenta na ODS je jejím úvodním výkopem.
Falešný a prázdný
Václav Klaus opustil vedení občanských demokratů v roce 2002 kvůli své kandidatuře na prezidenta. Už tehdy se zachoval způsobem, jenž se později měl stát nepsaným územ přístupu Klause k ODS. Před kongresem strany ve stejném roce odmítl prozradit, koho by rád viděl v jejím čele – blízko měl k někdejším benjamínkům Petru Nečasovi a Janu Zahradilovi.
Po vítězství Mirka Topolánka ale zakladatel ODS svůj názor netajil. Stranu varoval, že od Topolánka očekává příliš. To, co si o něm ve skutečnosti myslí, pak napsal svému synovi v legendární esemesce, kdy jej nazval „falešným a prázdným Topolem,“ - Klaus později tvrdil, že komentoval jen jeho projev. Právě Topolánkova ODS a jeho osobní nasazení přitom dostaly Klause, dvakrát, na Hrad. Jeho druhé zvolení Topolánek později označil za jednu ze svých největších politických chyb.
Rozchod Klause s jeho stranou souvisel jednak s nárůstem vlivu mimopražských, Klausovi cizích členů ODS – symbolizovaných samotným Topolánkem, do té doby neznámým ostravským senátorem – a také se změnou její politiky. Prezident označoval za omyl veškeré vstřícné kroky Topolánkovy vlády vůči Evropě, vyčetl jí uznání samostatnosti Kosova, podporu Gruzie po ruském vpádu do země, přítomnost Strany zelených na vládě nebo „nedostatečného Čecha“ Karla Schwarzenberga.
Spíš soupeřem než partnerem byl Klaus pro Topolánka i při sestavování kabinetu 2007. Tehdy jen se skřípěním zubů jmenoval vládu, která stála na podpoře dvou přeběhlíků – tedy poslanců za ČSSD. Zejména na „přeběhlících“ z řad ČSSD a komunistů přitom stála sama druhá volba Klause prezidentem.
Pozvánky na kongresy končí v koši
Napětí mezi ODS a jejím zakladatelem vyvrcholilo v prosinci roku 2008, kdy Klaus ODS definitivně opustil. „Tato politika není tou, se kterou jsem ODS zakládal a dlouhá léta vedl. Abych probíhající přeměně ODS ze strany pravicové a občanské ve stranu politického středu a stranu spíše lobbyistických zájmů než idejí nestál v cestě, rozhodl jsem se definitivně vzdát titulu čestného předsedy,“ řekl tehdy překvapeným účastníkům kongresu strany Klaus a v příštích volbách hodil hlas pro minoritní Stranu svobodných občanů jeho někdejšího euroskeptického učně Petra Macha.
Následující rok česká vláda ve sněmovně ztratila důvěru uprostřed předsednictví Evropské unie. Koalici ve sněmovně nepodpořily dvě poslankyně vládní Strany zelených, ovšem také Vlastimil Tlustý a Jan Schwippel z ODS. Oba muži tehdy měli jednat podle instrukcí z Hradu. Spekulace se nikdy neprokázala, náklonnost prezidenta nejméně k Tlustému však byla veřejná věc: Klaus jej vychvaloval za jeho - velmi krátké - působení na postu ministra financí a později chtěl pro muže bez jazykových znalostí a širších zkušeností post velvyslance; ministr zahraničí Schwarzenberg se ale postavil proti.
Premiér Topolánek za strůjce pádu vlády označil později právě Klause a dva ze svých tehdejších spolustraníků. „O roli Tlustého, Pavla Béma a Václava Klause v této hře snad nikdo nepochybuje,“ řekl na konci své éry České televizi. Napětí mezi ODS a Klausem měl mírnit Petr Nečas, kterého si strana zvolila za nového šéfa poté, co přiměla, v roce 2010, stále méně populárního Topolánka k rezignaci. Klaus tehdy na kongres poslal zdravici plnou víry a očekávání. Jenže ani ke druhému nástupci se Klaus nechoval otcovsky přívětivě.
Klacky z Hradu
Ke konci svého působení na Hradě prezident velmi často zasahoval do vládního dění a většinou v rozporu s tím, co by si býval přál premiér Nečas. Vetoval anebo odmítal podepsat řadu zákonů - stěžejní novelu trestního zákoníku, reformu důchodového systému či zákon o těžebních limitech.
Samostatnou kapitolou bylo zvýšení DPH. Kolem návrhu se utvořila skupina oponujících poslanců, kteří se odvolávali na výroky Václava Klause o odklonu ODS od ideových základů o malém státu a nízkých daních. „ODS se musí rozhodnout, jestli chce pokračovat v plíživém odklonu od svého programu a idejí směrem doleva. Upozorňoval jsem na rozmělňování původních idejí, které určil otec zakladatel Václav Klaus, již za vlády Topolánka a dělám to i teď,“ vysvětloval svůj nesouhlas poslanec Boris Šťastný, neoficiální vůdce členů ODS volajících po návratu Klause do čela strany.
Skutečným motivem oponujících poslanců byla podle řady spekulací snaha shodit ve spolupráci s Václavem Klausem vládu, při hlasování o nedůvěře však kabinet podrželi – a vysloužili si tím místa ve vedení státních podniků. Samotný Václav Klaus také úsporný balíček a důchodovou reformu nakonec nechal projít, v tomto případě však legenda praví, že výměnou za Nečasovu kontrasignaci Klausovy amnestie.
Euroskepse a co dál
Amnestie nejvíc ranila ODS z pohledu voličů: 80 % lidí s ní nesouhlasí. Nese přitom podpis Nečase a vehementně ji brání i ministr spravedlnosti, též z ODS. Jako vrcholnou ránu pod pás na členech a voličích ODS lze pak vnímat rozhodnutí Klause podpořit v prezidentské volbě Miloše Zemana namísto kandidáta občanských demokratů Přemysla Sobotky a v druhém kole zástupce pravice Schwarzenberga. Odcházející prezident tím dal najevo, že je mu bližší jeho osobní prospěch – mít na Hradě svého smluvněopozičního partnera – než stav strany, kterou založil.
Nečas to tehdy okomentoval, že jej překvapila Klausova podpora „až fanatického eurofederalisty“. A právě to, odmítavý vztah ODS k Evropské unii, je, zdá se, pevným odkazem otce zakladatele současným i budoucím straníkům. V partaji se dlouho mluví o potřebě změn, o návratu důvěry, reálně ale jen málokdo ví, kudy dál. Euroskepticismus – slovy senátora Přemysla Sobotky „eurorealismus, který ukazuje na chyby EU“ – je naopak jedním z mála orientačních bodů. Drží jej jak oba předsedové po Klausovi, tak klíčové postavy strany. Zastánci vstřícnějších postojů k Evropě jsou naopak vždy marginalizováni, jako se to stalo například populárnímu Bedřichu Moldanovi, který kvůli evropské politice nakonec z ODS odešel.
Ostatně - v ODS platí logika, že chceš-li nepříjemné téma něčím přebít a dočasně umlčet stranické kritiky, sáhni po protievropské kartě. Tak se to stalo například před půldruhým rokem, když Nečas potřeboval odvést pozornost od Kalouskem oznámených rozpočtových změn. Tehdy zničehonic „slíbil“ Čechům, že o zavedení eura v zemi rozhodne referendum.
