V Národní databázi DNA zůstane vzorek Jiřího Pivody. Muž, kterému byl vzorek odebrán ve vězení, uspěl před třemi lety při odvolání u pražského městského soudu, ale vrchní soud nyní jeho verdikt zrušil. Spor musí znovu projednat obvodní soud. Vrchní soud v Praze zdůvodnil své rozhodnutí procesními chybami.
Jiří Pivoda se domnívá, že stát porušil jeho osobnostní práva. Vadí mu, že mu byl vzorek odebrán při plošném odběru ve věznici, kde prý bylo vězňům řečeno, že pokud budou klást odpor, budou přemístěni do jiného zařízení. Je proto přesvědčen, že odebrání vzorku a jeho další archivace jsou protizákonné.
Za Pivodu se v minulosti postavil pražský městský soud, ke kterému se muž odvolal proti původnímu rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 7. Nyní verdikt odvolacího soudu neplatí. Vrchní soud se přitom k jádru věci nedostal. Soudkyně Milena Opatrná zrušila verdikt kvůli procesním chybám. Když totiž městský soud jednal o Pivodově odvolání proti výroku obvodního soudu, neměl sám rozhodnout. „Věc se měla vrátit na Obvodní soud pro Prahu 7,“ řekla soudkyně.
Žaloba měla iniciovat i změnu zákona, vláda je proti
Databáze DNA vznikla v roce 2002, analýzu DNA jako takovou ale policisté využívají už čtvrt století. Poprvé k ní přistoupili při vraždě studentky na brněnské pedagogické fakultě, kdy jim nepomohla krevní skupina - oběť i vrah měli stejnou. S pomocí DNA se vraha ale podařilo usvědčit. Od roku 1995 se analýza DNA začala používat běžně.
- Za dosud největším plošným odběrem DNA stojí genetici z Kriminálního ústavu. Při pátrání po vrahovi mladé ženy z Rumburku na Děčínsku odebrali asi patnáct set vzorků. Shodu našli až u stěru číslo 1002. Patřil Zdeňku Streleckému.
Do kriminalistického ústavu v Praze teď přinesou policisté každý týden vzorky DNA k přibližně padesáti případům. Genetik Martin Krátký a jeho kolegové přidali do Národní databáze DNA v loňském roce dokonce rekordní počet nových profilů - téměř čtyřicet sedm tisíc. Podle Úřadu pro ochranu osobních údajů jsou v databázi profily získané na místech neobjasněných zločinů a od osob odsouzených či stíhaných pro spáchání zvláště závažných trestných činů. Pivoda přitom byl ve vězení pro krácení daní.
Podmínky pro databázi a nakládání s DNA v Česku upravuje pouze utajovaný pokyn policejního prezidenta, na což dlouhodobě upozorňuje také nevládní organizace Iuridicum Remedium, kterou zastupuje Pivodův advokát Jan Vobořil.
Jiří Pivoda chtěl ve svém sporu dosáhnout toho, aby nakládání a uchovávání vzorků DNA upravil zákon. V listopadu se vláda zabývala předlohou návrhu zákona o DNA, kterou předložilo šest desítek poslanců koalice i opozice v čele s Danielem Kortem (TOP 09). Vláda však k návrhu vydala negativní stanovisko.
Během soudních tahanic se na Pivodovu stranu postavil také Úřad pro ochranu osobních údajů. Ministerstvu vnitra chtěl dát pokutu za odebírání vzorků všem odsouzeným. Vnitro se však pokutě ubránilo. Pachatelé drobných zločinů mohou podle policistů v budoucnu spáchat i ty nejzávažnější činy.
Policie zároveň vylučuje, že by mohla být databáze zneužita. „Databáze má jednoznačně nastavená pravidla,“ uvedl ředitel kriminální policie Michal Mazánek. Popsaná jsou nicméně v pokynu policejního prezidenta, který je určen výhradně policistům a je neveřejný. „Pro zásah do základních lidských práv mají být limity dány zákonem, nikoli nějakými interními pokyny, které jsou navíc utajované,“ zhodnotil Vobořil.
Spor, který se táhne již několik let, je v českém prostředí ojedinělý. Má však své protějšky v jiných evropských zemích.
Případ pan S. a Michael Marper vs. Velká Británie
V otázce uchovávání DNA profilů u osob podezřelých ze spáchání trestného činu je na evropské půdě pravděpodobně nejznámější kauzou „Případ pan S. a Michael Marper vs. Velká Británie“ (2008).
Od roku 2004 odebírali vyšetřovatelé v Británii vzorky DNA při jakýchkoliv trestných činech a digitální profil ukládali do databáze. I když podezřelý nebyl nikdy obviněn. Na tuto praxi si stěžoval „pan S“, kterého v jedenácti letech policisté zatkli a obvinili z krádeže. Zanedlouho jej propustili, otisky prstů i DNA však zůstaly v archivech. Podobně dopadl Michael Marper, kterého úřady vyšetřovaly kvůli obtěžování partnerky. I když se s ní obratem usmířil, musel poskytnout vzorky DNA.
Evropský soud pro lidská práva rozhodl, že archivace DNA vzorků a profilů u jedinců, kteří byli verdiktem justice osvobozeni, nebo byla-li obvinění vznesená proti nim odvolána, je porušením práva na soukromí zakotveného v Evropské úmluvě o ochraně lidských práv. Ta byla v roce 1950 podepsána všemi 47 členy Rady Evropy a vešla v platnost o tři roky později.
Průlomový verdikt vedl v Anglii a ve Walesu k odstranění více než 1,7 milionu DNA profilů v tamní národní databázi, což představovalo zničení 7,753 milionu DNA vzorků. A následně se promítl i do změny příslušné legislativy - podle „Protection of Freedoms Act 2012“ nesmí být DNA profily osob, které byly zproštěny viny, skladovány po libovolnou dobu. Zákon stanovuje, že musí být smazány do tří let od verdiktu soudu (v návaznosti na závažnost činu, z něhož byly dané osoby obviněny). V případě Skotska tento postup fungoval již před rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva.
Porovnáním legislativy ve 22 zemích EU - vztahující se právě k nakládání s DNA profily při vyšetřování trestných činů - se obšírně zabývala studie portugalských vědců, jejíž závěry byly publikovány v prosinci 2013 v odborném časopise Life Sciences, Society and Policy.
Studie zjistila, že zatímco v některých zemích zákon stanovuje vytvoření DNA profilu u všech obviněných osob (Slovensko, Lotyšsko, Estonsko), v jiných zemích lze toto provést jen u obvinění ze závaznějších zločinů (například v Dánsku je onou hranicí hrozící trest odnětí svobody ve výši 18 měsíců) a v dalších zemích (Francie, Belgie, Polsko) zákon přímo obsahuje seznam trestných činů, v jejichž případě je povoleno založit DNA profil do národní databáze.
