Praha – Kamila Bendová, manželka disidenta Václava Bendy, promlouvá ke studentům Arcibiskupského gymnázia v Praze o dobách normalizace, studenti naslouchají a ptají se. Vystudovaná matematička, nyní inspektorka Úřadu pro ochranu osobních údajů, zdůrazňuje i nadčasové téma ochrany osobní svobody. Vychází ze zkušeností, které zažívala celá její rodina – represe byly o to silnější, že byli věřící katolíci. V mrazivém listopadovém dopoledni se tu podobně jako na mnoha jiných školách po celé republice, kde v rámci projektu Příběhy bezpráví probíhají diskuse s pamětníky a promítají se dokumenty, vzpomíná, objevuje a reflektuje minulost.
„Měli bychom si svobodu hlídat. Je to největší dar, který máme. Buďme opatrní, aby nám do všeho nemluvili a na všechno nedávali normy,“ zdůraznila energická dáma, která poznala, co je nesvoboda. O totalitě je podle Bendové dobré si vyprávět i kvůli tomu, aby člověk věděl, „kde to končí, když stát všechno diriguje“.
„Informace vám dává obrovskou moc s člověkem manipulovat. Informace jsou moc a v současné době bychom měli být hrozně opatrní, aby o nás stát neshromažďoval všechny možné informace, aby měl těch informací co nejméně,“ zdůraznila Bendová jeden z aspektů, který je podle ní dobré si uvědomit z odkazu komunistické minulosti. „Svoboda je něčím nesamozřejmým, něčím, co je třeba dnes a denně bránit a také za to platit nemalou daň,“ vzpomněla Bendová v této souvislosti slova svého manžela.
„Buďme opatrní, aby to pomalu nebylo tak, že se všechno bude normovat, na všechno už budou pravidla.“
Sami studenti si chtějí z historie vzít příklad a uvědomují si, že téma ochrany svobody a osobních informací je stále aktuální. „Možná pod dohledem jsme, ale zneužíváno to není. Zatímco v komunismu lidé pod dohledem tolik nebyli, protože na to nebyly technologie, ale bylo to agresivní. Dnes k tomu prostředky jsou,“ míní student Adam Šilar. „V minulosti to rozhodně bylo zneužíváno. V současnosti v rámci Facebooku, internetu, reklam atd. dáváme dobrovolně informace o svém osobním životě, takže si za to do jisté míry můžeme sami,“ doplnila jeho spolužačka Monika Vernerová.
Mozaika vzpomínek na dobu perzekuce
„V totalitním režimu co není povoleno, je zakázáno, a v demokracii co není zakázáno, je povoleno,“ charakterizuje Bendová základní rozdíl mezi totalitou a demokracií a začíná studentům vyprávět o životě v dobách komunistického režimu, o Chartě 77, Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) a dvanácti letech prožitých v nesvobodě.
Nátlak přicházel ve vlnách a s různou intenzitou. Opoziční hnutí se však ani v dobách téměř beznadějných nevzdávalo. „Z hlediska státní moci to byla ekonomie zásahu, co se jim vyplatí, co ještě můžou, co nemůžou. Byla to poziční válka,“ zdůrazňuje Bendová a dostává se k taktice tajné policie – mluví o ostraze, „sledovačkách“, odposleších. „To byly takové paragrafy, kde se nedalo zjistit, jaká byla podstata,“ pozastavuje se u podvracení – termínu někdejší legislativy – a dostává se tak k hlavním činnostem VONSu.
Disidentský život mohl dospět až ke krajnosti. Kamila Bendová z paměti vybírá manželův dopis z vězení, ve kterém přemítal o možnosti emigrovat. „Napsala jsem mu, že krysy opouštějí loď první a kapitán poslední“ – a opoziční boj oba vedli až do konce doma v Československu. „Všechno jsem to vyprávěla, protože si myslím, že to byl pozoruhodný zápas – zápas, který měl smysl,“ uzavřela matka šesti dětí.
Aby paměť nevymřela…
Studenti během přednášky nejen poslouchají, i dotazy padají bezprostředně. „Mně to bylo od dětství vtloukáno do hlavy, protože dědeček Chartu podepsal. Máma v averzi vůči komunismu vyrůstala. Já jsem v ní byl vychováván, takže se o totalitu teď zajímám z vlastní iniciativy, abych o tom věděl víc a neměl to podané jen tak, že je to špatné, ale také proč je to špatné,“ uvedl Adam Šilar.
Profesorka Hana Almerová organizuje podobná setkání často, ohlasy jsou pozitivní. „Dokumenty Příběhy bezpráví beru jako velkou pomoc. S tím se dá úžasně pracovat,“ říká. Ve výuce se snaží dávat prostor také živé paměti: „Většinou jsem se snažila pozvat pamětníky. Historikové jsou také úžasní, jsou přesní, ale dojem z živého člověka je jedinečný. To nezachytí ani dokument.“
