Vlhkost v kombinaci s vysokými teplotami byla pro psy největším problémem, tvrdí čeští hasiči, kteří se v úterý vrátili ze záchranářské mise v Bejrútu. V libanonské metropoli přitom pomáhali týden s hledáním lidí v troskách po výbuchu, součástí takzvaného USAR týmu byli i dva kynologové a jeden statik z Libereckého kraje. Pro všechny tři to byla první mise, uvedli v rozhovoru pro web Hasičského záchranného sboru Libereckého kraje.
Horko bylo v Bejrútu největší překážkou, do barelů s vodou jsme psům strkali led, říkají liberečtí kynologové
„Zásadní problém, který bychom neznali z Čech, asi nebyl. Jedině snad, že v Čechách používáme botičky na psa jen v případě zranění. Tady byla tak horká zem, že museli nosit boty i při běžné chůzi,“ uvedl turnovský hasič Pavel Málek.
Na misi byl s tříletou fenkou německého krátkosrstého ohaře jménem Yetti ze Schwarzenberských strání. Pro jeho kolegu z Tanvaldu Václava Vančuru bylo nejtěžší zajistit dobré podmínky pro práci jeho psa Bella.
„Panovalo tu velké teplo a bylo nutné psy ochladit. Problém byl, že voda byla teplá a psy příliš neochladila. Tak jsme si domluvili led, který jsme strkali do barelů a snížili tak teplotu vody,“ uvedl. Podle něj na tom ale už od druhého dne byli psi o poznaní lépe, což ho překvapilo.
Pro psy bylo důležité střídání, odpočinek, pití a chlazení, řekl kynolog
„Samozřejmě byli udýchaní a bylo to pro ně náročné. Ale svou práci i přes špatné klimatické podmínky odváděli skvěle,“ dodal. Důležité bylo podle obou kynologů střídání a včasné ukončení práce. „Nasazení trvalo třeba jen deset minut a následoval další pes. Důležitý je pak odpočinek, pití a chlazení,“ řekl Málek.
Na misi byli hasiči sedm dnů, i přes velké nasazení se jim nepodařilo ve vymezeném prostoru najít živého ani mrtvého člověka. Asi nejnáročnější před odjezdem do Libanonu to měl Vančura, který byl na dovolené na Šumavě a musel se před odjezdem vrátit nejprve domů.
Působení horka na psa v Bejrútu naměřené termokamerou
„Já akorát dojel trénink se psy na koloběžce a byl celý od bahna. To bahno jsem si umyl až v Bejrútu,“ uvedl. „Balení vypadalo tak, že jsem po telefonu navigoval mamku, aby u nás doma našla a zabalila moje věci i věci pro Bellu. Takže já až v Libanonu zjistil, jestli mám vše potřebné na misi,“ dodal. Z Bejrútu mu utkvěl v paměti hlavně obrovský rozsah výbuchu a jeho neskutečná síla.
Spolu s kynology tam byl jako specialista na statiku Jiří Kovalský ze Semil. Podle něj v přístavu, který byl kontrolován armádou, šlo o úplnou a plošnou destrukci. „Ve starém městě byla pětina objektů, zejména těch zděných, ve stavu nějaké poruchy, a tedy i určitého stupně omezení užívání, částečného, či úplného,“ uvedl Kovalský.
Hasiči ocenili přátelský přístup místních obyvatel
Pozitivním momentem, a ne jedním, byl podle něj přátelský přístup řadových obyvatel a později i vojáků. A i když měli sami málo, zdarma jim podle něj nabízeli balenou vodu, ovoce či dezinfekci. „Dalším pěkným momentem byly vděčné libanonské děti, které se nás po čase přestaly obávat a chodily si k nám na základnu pro propagační hračky, které kolegové z Prahy na mise právě pro tyto účely vozí,“ uvedl.
Negativně naopak hodnotil bezmoc zasažených obyvatel a syrských a palestinských uprchlíků. Mohutná exploze v bejrútském přístavu 4. srpna si podle aktuální bilance ministerstva zdravotnictví vyžádala životy nejméně 171 lidí, přes šest tisíc dalších zranila a zdevastovala značnou část metropole. Z minuty na minutu se domovy asi tři sta tisíc lidí staly neobyvatelnými.