Goblin mode, gaslighting nebo permakrize jsou slovy minulého roku podle známých slovníků. Mají definovat osobní i politickou krizi současného světa, často s akcentem na měnící se návyky v pracovním životě. ČT24 oslovila experty na trendy i pracovní trh, aby okomentovali, zda se kultura práce skutečně tak dramaticky mění a co vůbec výběr některých slov vypovídá o současné společnosti. Opravdu dneska už nikdo nechce pracovat, jak řekla loni profesionální celebrita Kim Kardashianová?
Goblin mode či „tiché odcházení“. Slova roku znamenají změny v práci, Česka se ale tolik netýkají
Oxfordský studijní slovník nechal poprvé ve své historii hlasovat o slovu roku veřejnost, z níž naprostá většina volila spojení „goblin mode“. Kdyby lidé v tomto „skřetím stavu“ byli i v době hlasování, patrně by na hlasování narazili při bezmyšlenkovitém projíždění sociálních sítích. Nikoliv v práci, ale doma v posteli v pyžamu v pracovní den, odkud by po očku sledovali Netflix a jen každou druhou hodinu o sobě dali vědět ve firemním chatu. A pak si do postele omylem vylili rybí omáčku z jídla z donášky.
I tak se dá s nadsázkou popsat jedno ze slovních spojení loňského roku vybrané takřka 340 tisíci lidmi – sám slovník ho pak definuje jako „typ chování, které je samolibé, líné, nedbalé typicky způsobem, který odmítá společenské normy či očekávání“. Zároveň ale má definovat i pracovní kulturu mladších ročníků v euroamerickém civilizačním okruhu, jejichž příslušníci se často jen s nechutí po pandemických lockdownech vraceli do kanceláří a raději pracovali z domova.
Nejde totiž jen o „goblin mode“ – American Dialect Society vybrala jako „nejužitečnější“ slovo roku termín „quiet quitting“, což znamená nedělat v práci víc, než je vyžadováno, nesnažit se, nejlépe se intelektuálně i emocionálně odpojit – ale jen tak, aby to neohrozilo ten nejvíce bazální výkon, a tedy v posledku i výplatu na účtu na konci měsíce.
„Goblin mode a quiet quitting jsou jen eskalací dění posledních let,“ popisuje pro ČT24 mentorka a marketérka Pavlína Louženská, která se zabývá trendy v podcastu Trendspotting. Podle ní to byla právě pandemie s přechodem na práci z domova, co přineslo zároveň i pokus zvládat často kromě schůzek a videohovorů i péči o děti a domácnost.
„Výsledkem bylo, že během pandemie spousta lidí zvažovalo výpověď a důvodem je vyhoření. Plný inbox, žádný smysl v dennodenních úkolech, ani výhled na zlepšení,“ prohlašuje s tím, že i technologie, které měly původně pomáhat, se staly kontrolorem. „Deník The New York Times píše v nedávném textu o ukazatelích produktivity, že osm z deseti největších zaměstnavatelů v USA detailně sleduje práci svých zaměstnanců. Být neustále k dispozici se stalo standardem, ne výjimkou.“
Louženská ale také cituje jednoho z komentátorů, podle nějž „quiet quitting“ může znamenat velmi dlouhou „loud unemployment“, tedy dlouhou nezaměstnanost. „Goblin mode je tak jen ukázkou toho, jak nevyplácat ty poslední zbytky energie, které nám ještě zbývají třeba na socializaci nebo make-up. Když už všechnu energii potřebujeme použít, abychom se další den připojili v oblečení na další call. Aspoň od pasu nahoru,“ uvádí mentorka.
Co se děje v Česku
Otázkou samozřejmě je, nakolik zmíněná slova vybraná zahraničními slovníky vypovídají i o české pracovní realitě. Zachvacuje ji také jakási „velká rezignace“? Analytik pracovního trhu Tomáš Ervín Dombrovský ze společnosti LMC je opatrnější, v některých bodech ale souhlasí. Trh se prý skutečně intenzivně mění, 30 procent lidí nyní může pracovat z domova dva až tři dny v týdnu. A mezi mladými je prý výrazně větší ochota práci měnit, nezůstávat na jednom místě.
„Je to extrémně silná potřeba se v něčem najít. Není tam přímá linka, že něco vystudujete, začnete to dělat a za deset let jste v tom profík a vlastně jste usazený. U nás více než polovina lidí dělá něco úplně jiného, než studovali,“ popisuje pro ČT24.
Když tak podle něj dnes mladý člověk nastoupí třeba na juniorní pozici v call centru, rozhodně nechce být ve stejné pozici za rok. „Tolerance vůči rutině je extrémně nízká,“ říká Dombrovský.
Skutečně se ale prý více řeší i smysluplnost práce, její dopad – to ovšem samozřejmě neznamená, že by extrémně důležité nebyly i peníze. „V tuhle chvíli se už zhruba půlka lidí v Česku neuživí úplně dobře. Mezi mladšími lidmi je ta potíž častější, nejsou na tak dobře ohodnocených pozicích,“ uvádí analytik.
Ačkoliv je nyní prý větší konkurence než třeba za začátku roku minulého a firmy tolik nenabírají, mladí do čtyřiceti let podle něj mají výhodu. Jsou totiž zaměstnavateli velmi preferovaní, navíc v době, kdy na pracovní trh přicházejí slabší ročníky, tudíž je dlouhodobý výhled na dalších deset let i přes očekávanou recesi a zpomalení ekonomiky v následujících dvou letech pro současné vysokoškoláky skvělý – budou si moci vybírat. Před „quiet quittingem“ tedy Dombrovský varuje.
„Pokud lidé sklouznou do pasivity a čekají, kdo jim co dá a zařídí, tak si nemůžou myslet, že se jim zlepší pracovní podmínky. Samo se to nestane,“ uvádí s tím, že pasivita se nevyplácí. Naopak prý pomůže nebrat všechny požadavky firem úplně striktně a na druhé straně se neškatulkovat příliš úzce v jednom segmentu.
Pracovní exodus řeší média i popkultura
Nejde ale jen o slovníky či pracovní portály – o kultuře práce loni psala pravidelně světová média. BBC informuje o pracovnících, kteří se bojí do práce kvůli úzkostem, The Guardian se rovnou ptá, zda jsme dospěli do éry konce ambicí. Podle listu měl v Británii v posledních letech předčasně ukončit práci milion lidí, kteří pak žijí z úspor nebo volí předčasnou formu důchodu.
Jiní mění zaměstnání, celé kariéry, obory a podle hesla „carpe diem“ se prý vyvlékají z hierarchií pod nepružnými managementy, protože zjišťují, že mohou žít víc flexibilně a do toho mít čas na vztahy či koníčky.
U spojení jako „goblin mode“ nebo „quiet quitting“ ale nejde jen o práci, jde prý o celé myšlenkové nastavení. Goblin mode má ostatně znamenat i rebelii proti standardům krásy a estetickým měřítkům „nadiktovaným“ sociálními sítěmi. The Guardian píše, že trendem pro rok 2023 bude vypadat „strašlivě“, tedy nikoliv uniformně v bílých teniskách, ale spíš jako Portia, jedna z postav loňské druhé řady veleúspěšného seriálu Bílý lotos o transakční povaze vztahů mezi „chudými“ a „bohatými“.
V populární kultuře byly ostatně loni diváky i kritikou velmi sledované společenské satiry jako Menu, Trojúhelník smutku či Na nože: Glass Onion, které na svůj kritický osten vždy s vervou napichovaly ty nejbohatší, přičemž jejich hrdinkou byla pokaždé obyčejná, „neprivilegovaná“ žena, která jediná z klání hodnot a mravů ve filmu vyšla vítězně a poklesky bohatých demaskovala.
Pokud totiž podle expertů nějaké slovo bylo loni skloňované na části sociálních sítí, šlo právě o „privilegia“. Kdo si svoji pozici skutečně zasloužil? A komu spadla do klína kvůli tomu, odkud přišel nebo jak vypadá? Internet se kvůli mnohdy nezměřitelné, odosobněné kvalitě často hádal.
Když miliardářka Kim Kardashianová loni prohlásila, že „nikdo dneska nechce pracovat“, dočkala se kvůli své pozici v rodinné firmě negativních reakcí. Jiné celebrity naopak rychle poznaly, odkud vítr vane – známá workoholička, zpěvačka Beyoncé v singlu Break My Soul zpívala o tom, že se „zamilovala, sekla s prací a teď najde novou jiskru“.
Kdo si svoji pozici zasloužil
Všechno pak v americkém prostředí vygradovalo na konci roku, kdy se v médiích začal řešit nepotismus v Hollywoodu skrze takzvané „nepo babies“, tedy děti slavných, úspěšných či zavedených rodičů, kteří jim měli umést cestičku do showbyznysu.
Média včetně The New York Magazine začala tvořit dokonce celé seznamy, jakési pavouky hollywoodských vazeb – v tomto případě se ale referování o lidech jako Lily Rose-Deppová, Zoë Kravitzová nebo Jane Fondová neslo v napůl pobaveném tónu. Jak si totiž všiml jeden z komentátorů, „nepo babies“ vlastně nikomu nevadí, pokud jsou skutečně talentované.
Kromě privilegií se ale loni stále více začala skloňovat i jiná slova. Kdybyste například řekli někomu z pracovníků, že za jeho nízký plat může „goblin mode“, v němž se nachází, mohl by vám s nadsázkou odpovědět, že na něj aplikujete „gaslighting“, další ze slov roku, tentokrát podle slovníku Merriam-Webster, jenž hlasování také otevřel široké veřejnosti.
„Gaslighting popisuje akt, kdy s někým manipulujete k vlastnímu obohacení. Toto chování oběť nutí zpochybňovat vlastní zdravý úsudek,“ vysvětluje Louženská s tím, že samotné slovo vychází z poněkud vážnějších konotací, v interpretaci Merriam-Webster navazuje třeba i na fake news.
Podle Louženské se slovo „gaslighting“ používalo v kontextu toxických mezilidských vztahů a domácího násilí, ale v roce 2022 se v textech posunulo právě do byznysu nebo politiky. „Minority popisovaly, že doktoři opomíjeli jejich symptomy, přičemž takové jednání označovaly jako gaslighting. Politici popisovali, jak korporáty 'gaslightují' svoje zákazníky na téma dopady jejich aktivit na životní prostředí,“ vyjmenovává Louženská.
Lidé si prý toto slovo vyhledávali na zmíněném slovníku o 1740 procent více než předchozí rok, protože bylo tolik přítomné ve veřejném diskurzu.
Kdo za krizi může?
Z výše zmíněného vyplývá, že hodně lidí loni za své problémy vinilo celý systém, v němž žijí - ať už v práci, či celkově v tržní společnosti. Pokud se tak „osobní“ mělo kvůli většině zmíněných slov stávat v minulém roce „politickým“, server Gawker k tomu nedávno nabídl alternativní pohled. Pro určitý druh lidí jsou podle autorky Clare Coffeyové osobní problémy, úzkosti a nespokojenosti nečitelné nebo nelegitimní, pokud nejsou popsány jako politické problémy.
Z mileniála či příslušníka generace Z vystresovaného systémem se tak mělo stát klišé, vděčná mediální zkratka založená na omílání slov jako „trauma“ či „vyhoření“.
Podle autorky zmíněného článku naopak nespokojenost může pramenit z toho, že život tvořený pro ostatní neviditelnými chvílemi nemůže být externě doceněný – oproti třeba vzdělání či práci. „Pokrok, kterého dosahujete, je spíš spirálovitý než lineární. Kroužíte kolem svých slabých míst, děláte dva kroky vpřed, jeden vzad. Budujete si návyky tak pomalu, že jedině zpětně vidíte, že váš život je teď jiný, než byl dřív. Ale to není stav života v kapitalismu, to je život sám,“ napsala Coffeyová.
Permanentní krize
Louženská si myslí, že vybrat jedno slovo pro charakterizaci společnosti je vždycky problematické, jde navíc často o slova, která se pokouší popsat jen výsek společnosti – třeba euro-americkou kulturu. Seznam letošních slov podle ní hlavně vypráví o tématu krize v osobním životě i v politice. Collins English Dictionary ostatně vybral termín „permakrize“, tedy jakousi rozšířenou dobu nestability.
„Historik Adam Tooze ukazuje, že to, čemu čelíme, není jedna krize nebo několik souběžných. Ale situace, jíž nazývá polykrizí: Polykrize není situace, kdy čelíme několika krizím naráz, ale moment, kde celek je nebezpečnější než součet jednotlivých částí. Všechny krize v ní obsažené se odehrávají naráz a ovlivňují jedna druhou,“ píše Louženská ve svém pravidelném newsletteru právě o současných trendech.
Slova roku samozřejmě reagují i na ruskou invazi na Ukrajině – Japonci zvolili za slovo roku „válku“, Němci zase „Zeitenwende“, tedy jakýsi bod zlomu, epochální změnu, jinou dobu. Redakce Lidových novin také zvolila jako slovo roku „válku“, čtenáři listu se zase rozhodli takto hlasovat pro výraz „dezoláti“.
Jak moc je svět propojený?
Na otázku, zda je fér přenášet některá zahraniční slova do češtiny a aplikovat je i na českou realitu, má Louženská dvojí odpověď. Záleží prý na tom, o jakých slovech se bavíme. Slova jako „NFT“ nebo „lockdown“ jsou podle ní v českém kontextu stejně relevantní, ale uznává, že třeba zmíněný výraz nepo babies vychází z jednoho článku v New York Magazine, který popisuje americký zábavní průmysl.
„Čím mladší a propojenější konzumenti jsou, tím častěji jsou obvykle součástí jednoho narativu. Jako když se 'všichni' na světě koukají na ten samý seriál na Netflixu. I proto se čím dál více mluví o tom, že kultura propojuje. A přestože nepo babies mluví o tématu, které se nás na první pohled netýká, tak občas doplyne i sem,“ míní Louženská.
Na druhou stranu se však podle ní lidé - současně - kvůli algoritmům rozpojují do různých subkultur a mladší generace už tolik nenachází společného jmenovatele, jako je třeba jeden hudební idol. „Tím horší bude do budoucna určovat společná slova, pokud to zrovna nebude něco jako covid,“ dodává.
I podle Dombrovského je třeba brát v českém kontextu pracovní trendy spojené se slovy jako „goblin mode nebo quiet quitting“ trochu s rezervou, protože se týkají vyspělejších trhů jako Španělska či Británie, kde sice lidi trápí vyšší nezaměstnanost, zároveň je ale mnohem víc nakumulovaný kapitál, třeba v rodinách.
„Nás se celosvětové trendy z těch velmi vyspělých zemí, kde může docházet k nějaké rezignaci, protože lépe už bylo, tolik netýkají, neboť ani v krizích se tady tak hodně nepropouští a tolik firem se nedostává do potíží. My jsme levní, práce se tady vyplácí,“ sděluje s tím, že by to s sebou mělo nést tlak právě třeba na zahraniční firmy, aby do Česka odváděly víc ze svých zisků a zlepšovaly podmínky svých zaměstnanců.
The Guardian si ostatně všiml, že ani výraz goblin mode nemusí být pro euroamerickou mládež univerzálně platný, může prý být jen jakýmsi prankem, tedy žertem, který se uveřejnil hlavně kvůli tomu, že byla do hlasování atypicky připuštěna širší veřejnost, nikoliv jen akademici.
„Můžeme se prosím příští rok vrátit k formálnosti a důstojnosti?“ píše autorka Rachel Connollyová, podle níž spojení „goblin mode“ nikdo nepoužívá. Je jí devětadvacet.