Vysoké tarify, chybějící infrastruktura a spory o to, zda univerzity potřebují být on-line, doprovázely v devadesátých letech počátky internetu v Československu a posléze i v samostatném Česku. Že lidé upřednostňovali Seznam před Googlem, byl podobný zázrak, jako že dali přednost Kofole před Coca Colou, míní spisovatel a zakladatel prvního českého ryze internetového deníku a Neviditelný pes Ondřej Neff. Odborníci ale i dnes upozorňují na drahá data.
„Bylo zajímavé vidět pnutí mezi dinosaury a lidmi, kteří viděli dopředu. Na Masarykově univerzitě jsem v roce 1990 působil jako prorektor a podařilo se mi pomoci tomu, aby se na univerzitu dostal uzel sítě takzvané Akademické iniciativy IBM, kde později proběhlo první připojení na plnohodnotný internet,“ vzpomínal na nálady v rámci akademického prostředí současný děkan Fakulty informatiky Masarykovy univerzity Jiří Zlatuška.
V Československu začaly první pokusy s internetem na podzim roku 1991. Oficiálně se ale jako první instituce v zemi připojilo pražské České vysoké učení technické 13. února 1992. A právě na akademické půdě ve svých prvních letech života internet převažoval. Ne všichni ho tam ale chtěli a vítali.
V komisi tehdejšího Fondu dynamického rozvoje vysokých škol (dnešní Fond rozvoje vysokých škol pod gescí Rady vysokých škol) se Zlatuškovi z pozice předsedy podařilo s podporou kolegů prosadit jednorázovou sumu ve výši dvaceti milionů československých korun, z nichž se následně v roce 1993 čerpalo při vytváření základní páteřní infrastruktury akademického internetu CESNET.
Počítače pro administrativu, ne internet
„Za tyto aktivity mne jeden z prorektorů chtěl volat k odpovědnosti, protože prý univerzita potřebuje počítače pro administrativu, ne připojení na internet. Jeho kolega prorektor z brněnského Vysokého učení technického se na oponentuře jejich projektů vyjádřil podobně, že přeci univerzita potřebuje počítače pro úředníky, nikoliv internet – navíc prý si přeci lidé ze školy nemají s kým venku psát, takže to podle něj důležité nebylo,“ připomněl Zlatuška.
Rozvoj internetu na akademické půdě nicméně pokračoval. „Jeden z nejtrapnějších momentů vývoje byla chvíle, kdy ministerstvo školství odmítlo nabídku využít páteřní síť akademického CESNET pro projekt Indoš – Internet do škol. Za méně muziky se utratilo víc peněz a studenti nedostali prostředí, které by jim umožnilo stát se lídry v používání technologií, rychleji vyrovnat rozdíl mezi tuzemskými uživateli internetu a zahraničními,“ dodal Zlatuška.
„Nehorázné“ tarify
Jednou z překážek rozvoje byla existující legislativa. Na počátku devadesátých let získala exkluzivní licenci na provozování veřejné datové sítě, tedy i internetu, společnost Eurotel. V polovině roku 1995 svou datovou divizi odprodal společnosti SPT Telecom. Tím se otevřel prostor pro vznik konkurenčních poskytovatelů připojení. „Poměrně dlouho jsme měli monopolizovaný trh, což způsobovalo relativně pomalý rozvoj a drahé ceny za připojení,“ uvedl hlavní iniciátor prvního připojení země k internetu, který stál za vznikem sdružení CESNET – a je jeho emeritním ředitelem – Jan Gruntorád.
Internet neměl ale vyhráno. Musel se mimo jiné vypořádat s konkurencí v podobě výměny informací prostřednictvím technologie BBS, kterou v Česku zpopularizovala hlavně společnost Infima. Ta fungovala jako komunikační platforma. Po určitý čas spolu oba systémy koexistovaly, internet ale ze souboje vyšel jako jasný vítěz.
Odborníci oslovení ČT24 se shodují, že v prvních letech své existence rozvoj československého internetu ovlivnil právě Telecom. „Jeho tarify byly nehorázné, internetová komunita proti němu bojovala s jistými omezenými výsledky,“ řekl Neff.
Zlatuška vzpomíná, že Telecom nabídl Masarykově univerzitě pronájem části volné kapacity optických kabelů. „Cena ročního pronájmu s jistou kapacitou, tehdy dvou megabitů za sekundu, odpovídala ceně, za kterou si to celá vysoká škola sama postavila. Z části po střechách, z části v pronajatých kolektorech, ale s rychlostí šestnáctkrát vyšší. Univerzita si tenkrát poradila tím, že si to postavila, ale běžní koncoví uživatelé byli závislí na ‚standardu',“ ilustroval.
Cena připojení však časem začala klesat na přijatelnou úroveň a iniciativě Internet proti monopolu se podařilo na Telecomu vymoci zvláštní tarif. Spory o délku a cenu impulzu vzaly nakonec za své s tím, jak poskytovatelé přešli na nabídku připojení za měsíční paušál.
Postupně, byť nikoliv zcela bez problémů, začali internet poskytovat i alternativní telefonní operátoři, kabelové televize i provozovatelé mobilních sítí. Možností, jak se připojit k síti, je tak v současnosti celá řada. „Nicméně dodnes platíme za datové služby víc, než je ve vyspělém světě obvyklé. Přesto má u nás přístup k internetu přes osmdesát procent obyvatel,“ podotkl Neff.
Na zelené louce
Zlatuška doplnil, že jinde ve světě byli uživatelé i připojení už v té době dál. Na to upozornil i programátor, videoherní vývojář a spisovatel František Fuka. „Náš internet pochopitelně byl pozadu za americkým. Přinejmenším první dva roky svého působení na internetu jsem české servery zcela ignoroval, nebylo na nich zhola nic zajímavého,“ okomentoval i s poukazem na technickou stránku.
I podle Neffa internet brzdil technický stav pevné telefonní sítě. „Byly to krušné časy a také kapsa plakala. A nálada vůči internetu nebyla stoprocentně příznivá: nesmrtelným se stal výrok důchodkyně Věry Pohlové z roku 1999: ‚Já bych všechny ty internety a počítače zakázala',“ citoval odpověď z ankety deníku Metro ze září roku 1999.
Gruntorád se domnívá, že počátky internetu v Československu byly analogické s ostatními zeměmi takzvaného východního bloku. „Nebyla téměř žádná infrastruktura pro přenos dat. Což byla v jistém směru výhoda. Vše se muselo stavět ‚na zelené louce'. V západní Evropě a USA fungovaly sítě jako Minitel nebo privátní systémy založené na protokolech X.25 či Frame Relay,“ popsal. Dodal také, že jazyková vybavenost uživatelů byla v té době nižší než v západní Evropě a USA.
Na to, že internet byl v Československu doma ve srovnání se západním světem později, upozornil také člen Rady Českého telekomunikačního úřadu a pedagog na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy Jiří Peterka. „Další specifikum bylo například v tom, že jsme neměli moc peněz na nákup zahraničních služeb či programů ani dostatečnou konektivitu do zahraničí. A tak jsme si raději vyvinuli vlastní alternativu. Příkladem může být služba Nosey Parker, kterou místo drahého nákupu serveru služby Archie vyvinuli na Technické univerzitě v Liberci,“ popsal.
Ocenil zároveň prvotní uživatele internetu. „Řekl bych, že byli zdatnější a šikovnější, než byl celosvětový průměr. Naše podmínky byly těžší. A to naše lidi v řadě situací nutilo, aby si pomohli sami,“ konstatoval.
Pomalu, ale jistě
Postupem času se internet začal šířit z akademické sféry do oblastí IT a obchodu pro profesionální účely. „Následně s rozvojem komerčních poskytovatelů, jako byly například Czech On-line, Spinet nebo Bohemia.net, se postupně připojovala veřejnost,“ popsal Gruntorád. V rozvoji v devadesátých letech podle něj příliš nepomohla vláda. „Internet byl vnímán jako nástroj pro akademiky, takže Česko zaspalo jak v deregulaci, tak v internetizaci veřejné správy,“ vytkl.
Podle Fuky se internet mezi ostatní uživatele šířil pomalu, ale jistě. „Probíhalo to podobně jako v rozvinutém kapitalistickém světě, jen s jistým zpožděním,“ okomentoval. Zlatuška popsal, že připojování bylo postupné – jednotliví uživatelé se začali „nabalovat“ na další a komunita se tak rozrůstala. „Hodnota připojení k síti vzrůstá s počtem dalších účastníků, což pro nově příchozí dělá připojení k atraktivnějšímu prostředí, než v jakém byli počáteční ‚pionýři',“ sdělil.
Neff se domnívá, že zvrat nastal po roce 2008 s expanzí mobilních telefonů. „Stolní počítač je přece jen náročné zařízení a ne každý ho potřebuje, kdežto z mobilu se stal běžně užívaný předmět,“ vysvětlil.
S rozšířením internetu mezi veřejností se podle Peterky změnila jeho podoba. „Původně, když byl internet jen akademický, byl kultivovaným prostředím, kde se lidé chovali slušně a vzájemně si pomáhali. Dnes, když je otevřen všem, je obrazem celé společnosti – se všemi jejími neduhy. A ty se v prostředí internetu, díky jeho možnostem, bohužel ještě dále rozvíjí a zesilují. Více než v kamenném světě,“ hodnotil. Vyjádřil zároveň obavy z regulace internetu.
Seznam versus Google
Pro český internet byl ve svých počátcích specifický Seznam.cz jako dominantní vyhledávač. Ten přišel na scénu v roce 1996. Jinde ve světě ale vévodil Google. „Vysvětlení může být v tom, že Seznam byl v našem on-line prostoru dříve než Google. Udržel si prvenství až do roku 2014, čili osm let nad Googlem převažoval. K loňskému roku je poměr 85 : 15 ve prospěch Googlu,“ uvedl Neff. Fuka se domnívá, že roli hrál i fakt, že vyhledávač Seznamu byl v češtině.
Zlatuška navíc připomněl, že Google nenastupoval rovnou. „Před tím tu byl Yahoo a nebylo to tak stabilní jako Seznam.cz,“ podotkl. Seznam odolával i další konkurenci. „Měl Centrum a Atlas, ale ty odpadly. Ani Bing od Microsoftu nehraje velkou roli. Zůstáváme tedy mezi čtyřmi zeměmi na světě, které mají vedle Googlu ještě silný domácí vyhledávač,“ řekl Neff a dodal, že těmito dalšími zeměmi jsou Čína, Rusko a Jižní Korea. „Byl to podobný zázrak, jako že Češi dávají přednost Kofole před Coca Colou,“ doplnil.
„To, že u nás Google nepřeválcoval Seznam, je zásluhou zakladatele Seznamu Iva Lukačoviče stejně jako určitého konzervatismu českých uživatelů. Česká republika je v tomto ohledu ve světě spíše výjimkou,“ potvrdil také Peterka. Dodal, že zatímco Google vznikl jako fulltextový vyhledávač, Seznam se zrodil v podobě katalogu, tedy jakéhosi seznamu odkazů. „Seznam si plnotextové vyhledávání – službu Kompas – pořídil až dodatečně v roce 1997,“ uvedl.
Gruntorád připomněl ještě vyhledávače U Zdroje nebo Jyxo. „Ty se soustředily na trh v Česku. Kdežto Google působí globálně a trh v České republice je pro něj poměrně malý a tudíž jemu nevěnuje tolik zdrojů,“ podotkl. Příchod Googlu podle něj pro české uživatele znamenal nový nástroj – kvalitativně nad úrovní Seznamu. „To přinutilo i Seznam zvýšit rychlost inovací a uživatelé z toho měli užitek,“ vysvětlil.
Dražší data a méně služeb pro občany
Dnes už uživatelé v Česku používají internet podobně jako v ostatních zemích, míní Gruntorád. „Jazyková bariéra se také snížila. Bohužel se nám nepodařilo stáhnout náskok nejvyspělejších států v oblasti služeb pro občany – například k Velké Británii nebo Estonsku máme daleko,“ poznamenal.
Podle Zlatušky se současné internetové prostředí liší od jiných států cenou mobilních dat. „To ale není omezení funkční – spíš jen smutná skutečnost, že plnohodnotné připojení v Česku prostě není pro chudé,“ poznamenal. Fuka podotkl, že české prostředí aktuálně ve srovnání s „anglicky hovořícím internetem“ disponuje větší mírou svobody a nezávislosti na nadnárodních internetových korporacích. „Ale jen o trochu,“ dodal.
Peterka v kontextu specifik současného českého internetu upozornil na to, že zatímco jinde ve světě uživatelé navštěvují „webové stránky“, v Česku se z pohledu národního práva jedná o takzvané internetové stránky. „A nenechá si (právo - pozn. red.) vymluvit, že internet žádné stránky nemá. Ty má jedna z jeho služeb, a to web, respektive služba WWW. Takže máme zákon o něčem, co vůbec neexistuje, jako je zákon o přístupnosti internetových stránek,“ upozornil.
Neff konstatoval, že on-line aktivitám dodala ohromný impuls pandemie nemoci covid-19. „Obchod se stěhuje na internet, zábava, bohužel i výuka, kultura a společenský styk. Nepochybně nás čeká šok s rozvojem rozšířené reality. Starší generace si na ni asi nezvykne, pro dnešní desetileté to bude přirozené životní prostředí. Ne že bych jim ho záviděl,“ řekl.
Počet uživatelů na evropském průměru
Ještě v roce 2000 využívalo podle Českého statistického úřadu internet jen deset procent lidí starších šestnácti let. Nejčastěji se jednalo o studenty vysokých škol, IT experty nebo o zaměstnance firem s připojením k internetu. Mezi lety 2000 a 2012 stoupal počet uživatelů průměrně o pět procentních bodů za rok. V roce 2012 dosáhl jejich podíl 66 procent. V posledních letech stoupá počet uživatelů už výrazně pozvolněji.
Podle listopadových dat Českého statistického úřadu se v roce 2021 podíl uživatelů internetu v Česku vyšplhal na 83 procent, což představuje 7,25 milionu lidí starších šestnácti let. V mladších věkových kategoriích podíly uživatelů kolísají pod hranicí sta procent. Stále častěji ale internet používají ty starší. Podíl lidí nad 65 let, kteří jsou on-line, vzrostl z třinácti procent v roce 2010 na 43 procent v roce 2021. Uživatelů ve věku 55-64 let bylo v roce 2010 42 procent, nyní je jich už 84 procent.
