Praha - Neprovokovat útočníka, hledat možnou únikovou cestu a dokázat si opatřit předměty, které mohou pomoci v obraně, to jsou podle experta na sebeobranu Zdeňka Chmelíka tři návyky, jež mohou zachránit život člověku, který se dostane do střetu s útočníkem majícím v ruce nůž. „Pokud se bavíme o situaci, kdy je útok nečekaný a útočník je ozbrojen, tak je šance na obranu minimální,“ upozornil Chmelík na velký rozdíl mezi ozbrojeným útočníkem a šokovanou obětí beze zbraně.
„Je velice nebezpečné útočníka pacifikovat holýma rukama,“ varoval Chmelík a vysvětlil, že je nutné najít nějaký předmět, který by při obraně pomohl. Ve školním prostředí to může být židle nebo třeba aktovka. „Minimálně je dobré opatřit si nějakou věc, která je větší než ten nůž,“ upřesnil s tím, že právě to udrží od útočníka dostatečnou vzdálenost.
„Samozřejmě je třeba vnímat prostor kolem sebe a hledat únikové cesty,“ upozornil také na to, že právě útěk často může být tím, co člověku zachrání život. „Je ale velmi obtížné zachovat chladnou hlavu a chovat se racionálně. Dokonce i pro školeného profesionála je to problém,“ řekl Chmelík s tím, že ideální je pokusit se zavolat pomoc, roli ale samozřejmě hraje čas. Ten totiž často člověka přinutí jednat rychle a na vlastní pěst.
Rodiče často zapisují své děti na kroužky sebeobrany, podle Chmelíka to ale paradoxně může vést k většímu nebezpečí, protože takové dítě může po pár měsících výcviku získat pocit, že je schopné se ubránit komukoli holýma rukama. „Vytváření návyku, že jsem schopný se holýma rukama ubránit útoku nožem, může být velmi nebezpečné,“ varoval Chmelík. „Roli také hraje rozdíl ve fyziognomii útočníka a napadeného,“ upozornil.
Své síly je třeba zvážit také v situaci, kdy člověk vyráží na pomoc napadenému. „Člověk se musí rozhodovat podle okamžité situace a musí také zvážit své síly. Nelze jednoznačně říci pomáhat nebo nepomáhat,“ vysvětlil policejní psycholog Vladimír Vozka. „V prvních vteřinách a minutách je reakce vždy spíše intuitivní,“ dodal.
