Kigali - V noci na 7. dubna 1994, vypukla nejrychlejší genocida historie - masakr ve Rwandě. Hutuští extremisté zmasakrovali při genocidě za 100 dní na 800 000 menšinových Tutsiů a umírněných Hutuů. Dodnes se diskutuje o roli OSN, jež nedokázala genocidě zabránit. Rwandské peklo se někdy také označuje jako poslední genocida ve 20. století nebo jako nejhrůznější násilný čin z hlediska počtu mrtvých po dnech.
Masakr začal sestřelením prezidentova letadla
Spouštěcím mechanismem brutálního vraždění v malé a chudé Rwandě uprostřed Afriky bylo sestřelení letadla s prezidenty Rwandy Juvénalem Habyarimanou a Burundi Cyprienem Ntaryamirou, kteří oba patřili k Hutuům. Do této chvíle je stále předmětem dohadů, kolik osob nepřežilo následnou tříměsíční genocidu. Údaje OSN ukazují, že zahynulo na 800 000 lidí, většinou Tutsiů. Rwandská vláda pak uvádí přes milion mrtvých, z toho asi deset procent Hutuů.
Právě etnický konflikt mezi většinovými Hutuy a menšinovými Tutsii, v jehož pozadí se objevovaly spory o půdu, doutnal ve Rwandě již delší dobu. Přitom Hutuové a Tutsiové byli původně spíše společenskými kategoriemi. Moc drželi v rukou Tutsiové, majitelé stád, kteří tvořili 14 procent obyvatel. Hutuové byli povětšinou pastevci a rolníci. S přispěním koloniálních velmocí však mezi nimi rostla nenávist. V koloniálních časech totiž Tutsiové tvořili vládnoucí skupinu s mnoha výhodami, po vyhlášení nezávislosti v roce 1962 ale měli v zemi převahu Hutuové.
Hutuové byli podporováni Francií
Při střetech do roku 1964 bylo zabito zhruba 20 000 Tutsiů, další statisíce byly vyhnány ze země. Rok 1973 a další se nesly v duchu vlády Habyarimana, který svůj režim za pomoci Francie založil na rasové ideologii proti Tutsiům. Proto Tutsiové vytvořili Rwandskou vlasteneckou frontu (FPR) a v říjnu 1990 zahájili ofenzívu. Ke smíru nepřispělo ani zavedení plurality v červnu 1991, ani dohody ze srpna 1993, které počítaly s paritním zastoupením obou etnik a ustavením prozatímní vlády. Plnění dohod měla podpořit Pozorovatelská mise OSN pro Rwandu (UNAMIR).
Francie pokračovala v dodávkách zbraní pro Habyarimanův režim a na severu země se toho času navíc prováděly etnické čistky milice Réseau Zéro (Síť nula s heslem Žádný Tutsi), které vedla prezidentova manželka Agatha. Spolu s manželem a dalšími blízkými spolupracovníky byla Agatha členkou vlivné hutuské skupiny Akazu (malý domek), která odmítala spolupráci s Tutsii a jež byla posléze jednou z hlavních řídících skupin genocidy.
- Genocida ve Rwandě zdroj: wikipedia.org http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/8/782/78181.jpg
- Uprchlický tábor v Zairu v roce 1994 zdroj: Wikipedia.org http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/8/782/78182.jpg
- Genocida ve Rwandě autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/27/2667/266636.jpg
- Afričtí vojáci autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/6/586/58567.jpg
Krev na rukou měli především extremističtí Hutuové
Poté, co došlo k sestřelení letadla s Habyarimanou, dosáhly masakry hrozivých rozměrů. Největší podíl na vraždění měli extremističtí Hutuové z milicí Interahamwe a Impuzamugambi. Vraždili i prosté muže i ženy, nikdo neměl být ušetřen. „Naložili nás do aut a odvezli do hor, abychom tam zabíjeli. Pak se zpívalo a tancovalo. Když zabíjíte prvního člověka, něco cítíte. V mém případě to byl můj soused. Pak už necítíte nic,“ popsal atmosféru krvavých 100 dní jeden z později odsouzených.
Při popravách přišli na řadu jako první hutuští opoziční politici včetně premiérky, tutsijští intelektuálové a deset belgických vojáků UNAMIR. Druhá fáze přinesla vyvražďování všech Tutsiů bez rozdílu. Po zahájení masakrů se 2500 členů UNAMIR stáhlo a teprve v květnu Rada bezpečnosti OSN vyhlásila zbrojní embargo a rozhodla o vyslání 5500 mužů na ochranu uprchlíků a civilistů. Ti ale do země dorazili až po ukončení etnických čistek.
Po skončení genocidy uprchly skoro 2 miliony Hutuů
Válka skončila v červenci 1994, kdy tutsijská FPR vzala vládu nad Rwandou do svých rukou. Prezidentem a premiérem byli jmenováni zástupci Hutuů, ale skutečným vládcem v pozadí byl šéf FPR generál Paul Kagame z kmene Tutsi, který je od roku 2000 prezidentem. Po vítězství FPR uprchlo do bývalého Zairu (dnes Kongo) a Tanzanie na 1,7 milionu Hutuů. Většina se ale později vrátila a s anonymní masou uprchlíků splynuli i někteří organizátoři masakrů.
Rada bezpečnosti OSN vytvořila pro vyšetření zločinů Mezinárodní tribunál pro Rwandu (ICTR), který zahájil své fungování v roce 1997. Soud, u kterého dva roky působil také Čech Robert Fremr, již ukončil 21 soudní stání, další stále probíhají. Mezi odsouzenými je několik členů bývalé vlády a loni v prosinci soud odsoudil strůjce genocidy, někdejšího šéfa milicí Interahamwe a bývalého plukovníka Theonesta Bagosoru k doživotnímu vězení.
OSN se přiznala až v roce 1997
Až v roce 1997 Organizace spojených národů potvrdila, že byla předem upozorněna na chystaný masakr. Šéf OSN Kofi Annan, náměstek generálního tajemníka OSN pro mírové operace v roce 1994, přiznal, že OSN mohla genocidě zabránit. Annan také prohlásil, že se cítí vinen. I bývalý prezident Spojených států Bill Clinton přiznal selhání své země. Ovšem francouzský parlament odmítl přímý podíl Francie na genocidě, zároveň však připustil řadu chyb. Dodnes obviňuje Kagame Francouze, že nesou na genocidě v jeho zemi přímý podíl.
