6) Veřejná doprava – Hromadná doprava v Izraeli je pro Čecha, který se na některá místa v republice dostává velmi složitě a někdy vůbec, naprosto nepochopitelná záležitost. Představte si, že se v této problematické zemi autobusem dostanete bez problémů i do té nejzapadlejší vesničky. A pokud zrovna žádný autobus v blízké době nejede, můžete jet šerutem. Je to vlastně taxík tak pro devět lidí, který jezdí po trase některého z autobusů, ale přizpůsobuje se požadavkům pasažérů. Tzn. že s vámi kamkoli zajede a zastaví vám, kdy chcete. Na výjezdové stanici čeká až se sejde potřebný počet lidí, kteří různě vystupují, aby vzápětí uvolněné místo zaplnil „stopař“. A světe div se, tato vymoženost stojí stejně jako autobus.
Vzpomínky na Izrael
Izraelci, pokud nepoužívají svá auta, jezdí většinou autobusem nebo šerutem. Zemí sice od severu k jihu vede železniční trať, ale vlak tudy projede jednou denně. Služeb železnice využívají především turisté, kteří nikam nespěchají. Autobusem se z Haify do Jeruzaléma dostanete asi za dvě hodiny, vlakem to trvá skoro pět, ale scenérie, kterými projíždí, stojí za vidění. Jede se pomalu horami a místy, kam se jinak nedostanete. Nádherná krajina a velkolepý zážitek. Stát jistě na trati prodělává, ale udržuje ji v chodu hlavně ze strategických důvodů.
V Izraeli se pěšky mimo město chodí velmi málo. Nějaké turistické kratochvíle se tu příliš nevedou. Všude, i vedle na nákup se jezdí autem. Když však jste turista, nemáte k dispozici auto, bydlíte ve čtvrti ortodoxních Židů a je šábes, dlouhé procházce neodoláte, jinak byste se nudou zbláznili. Prošlapala jsem v takových chvílích nejednu cestičku, vzduch byl neuvěřitelně čistý, všude voněly borovice a při západu slunce se na obloze střídaly úžasné barevné kombinace. Ticho bylo skutečně slyšet. Jediné, co mi tyto podvečerní procházky kazilo, byla starostlivost těch několika neukázněných řidičů, nedržících šábes. Neustále zastavovali a ptali se, co se stalo a kde mám ten rozbitý vůz. Když se dozvěděli, že se jen tak procházím, nevěřícně kroutili hlavou a nic bych za to nedala, že si v odjíždějícím autě významně ťukali na čelo.
Jednou, když jsem se nepoučeně opět procházela v blízkosti městečka Schoresh, uviděla jsem, že proti mně běží dvě děti. Utíkaly silnicí z kopce dolů a já si v duchu říkala, že přeci jenom nejsem jediný blázen, co chodí pěšmo. V tom se ale z poza vršku vyhouplo auto, které pomaloučku děti sledovalo. Za volantem seděl zakaboněný tatínek, který měl zřejmě za úkol děti vyvenčit.
Zpočátku jsem to, že Izraelité pořád sedí v autech a nechodí na procházky svou hezkou krajinou, kde v létě nikdy neprší, nechápala, ale pak jsem byla poučena. Neděje se tak z lenosti, ale především kvůli bezpečnosti. Na výlety se jezdí hromadně a vždy s ozbrojeným doprovodem. Ten je přítomen také v každé lince městské hromadné dopravy. Přítomnost ozbrojenců není příjemná, ale je nezbytná. Je mnoho potřebných a problematických lidí v zemi izraelské, a to, že jsem si bez úhony mohla vychutnat všechny západy slunce, budiž přičteno mému židovskému andělu strážnému.
/příští týden … Autobusové nádraží v Tel Avivu/