Didier Delsalle je francouzský pilot, který sice začínal u vojenského letectva, ale nejvíc se proslavil jako testovací pilot nejrůznějších strojů. V rámci testů se stal prvním a také doposud jediným člověkem na světě, jenž úspěšně přistál na Mount Everestu.
Stalo se to 14. května 2005 brzy ráno. Vrtulník Eurocopter AS350 Squirrel, zcela standardní stroj bez jakýchkoliv větších úprav, přistál na nejvyšším místě planety – na vrcholu Mount Everestu v nadmořské výšce 8848 metrů. Delsalle vydržel na vrcholku tři minuty a padesát sekund, pak znovu odstartoval a úspěšně přistál na letišti v Lukle. Celý experiment natáčelo několik kamer, proto z něj jsou dostupné fascinující záběry:
Pokus byl velmi riskantní a před jeho absolvováním se Delsalle intenzivně připravoval – nakonec uspěl právě především díky tomu. Dokázal totiž využít silných vzdušných proudů. Jeden stoupavý proud mu dokázal pomoci velmi intenzivně; vynášel ho vzhůru tak rychle, že se nemusel ani moc namáhat motor.
Po úspěšném pokusu se pilot pokusil experiment hned druhý den ještě jednou zopakovat, aby tím dokázal, že nešlo o žádnou náhodu. Jenže povětrnostní podmínky se výrazně zhoršily, takže se musel dalších snah vzdát.
Redakci vědy ČT24 se podařilo s Didierem Delsallem spojit a položit mu několik otázek:
Daniel Stach: Bylo nutné nějak vrtulník před startem upravit?
Didier Delsalle: Ten úkol, který jsme si předsevzali, spočíval v tom, že přistaneme s úplně standardním vrtulníkem, který zrovna vyjel z tovární haly. Byl to úplně normální stroj. Udělali jsme jedinou úpravu – odstranili jsme nějakou zátěž. Konkrétně protivibrační přístroj, který jsem nepotřeboval, protože jsem věděl, že nepoletím vysokou rychlostí.
Daniel Stach: A předpokládám, že jste se také pokusili snížit hmotnost vrtulníku, třeba tím, že jste odstranili sedadla pro cestující…
Didier Delsalle: Ano, přesně. Abyste měl lepší představu, tak základní hmotnost toho stroje, když je prázdný, činí 1200 kg a já letěl s vrtulníkem, který vážil 1100 kilogramů – snížil jsem ji tedy o 100 kilogramů.
Daniel Stach: Proč jste použil právě tento druh vrtulníku?
Didier Delsalle: Tento typ má jeden motor a jde o stroj, který se pro lety v horách používá nejčastěji a také to byla nejvýkonnější helikoptéra s jedním motorem, kterou jsme v té době mohli použít.
Daniel Stach: Jak komplikovaný byl tento let pro Vás – z pohledu pilota? Jak jste se vyrovnal s nízkým atmosférickým tlakem, silným větrem a malou hustotou kyslíku?
Didier Delsalle: Kvůli nedostatku kyslíku jsem měl masku, to byla základní věc, protože ve výšce kolem 13 000 stop (3 962 metrů) normálně musíte létat s maskou. Abych si byl už předem jistý, že vrtulník zvládne letět takhle vysoko, podnikal jsem předtím náročné výškové lety ve Francii. Dostal jsem se až do výšky 33 000 stop (10 058 metrů). Potřeboval jsem ověřit, jak se stroj v takové výšce chová, jak bude fungovat motor a řízení helikoptéry. Jeden parametr mise jsem ale neznal – a to, jak se vrtulník bude chovat v horách ve výšce o trochu vyšší než 29 000 stop (8 840 m). A to jsem samozřejmě musel vědět předtím, než se pokusím přistát. Proto jsem v průběhu deseti dnů musel zjistit, jak a kudy přesně s vrtulníkem letět nebo neletět, protože v některých místech jsou velmi prudké větry, v poryvech až do 300 kilometrů za hodinu. V takovém větru bych nemohl letět. Proto jsem si vybral květen, protože v té době jsou tam trochu klidnější větry a toho využívají také horolezci. Musel jsem počkat na správný den a najít správnou cestu na vrchol, abych se vyhnul turbulencím, které by mohly ovládnout můj vrtulník.
Daniel Stach: Předpokládám, že jste využíval vzestupné a sestupné vzdušné proudy, abyste tam mohl doletět. Mám pravdu?
Didier Delsalle: Ano, přesně tak. Zjistil jsem, že vzestupný vzdušný proud byl tak silný, že jsem nemohl přistát, protože mě stoupající proudění „odnášelo“ s vrtulníkem pryč. Stoupající proud byl prostě natolik silný, že mi znemožnil přistání. Na druhé straně se sestupnými vzdušnými proudy byl sestupný vítr natolik silný, že ani maximální výkon vrtulníku nestačil k tomu, aby tohle proudění vyrovnal. Proto jsem na vrcholu zažil několik opravdu zajímavých okamžiků, kdy jsem byl „uvězněn“ v takovéto situaci. A tak jsem se tam naučil být částečně ve stoupajícím proudění a částečně v klesajícím proudění, abych našel správnou rovnováhu a dostal se na vrchol.
Daniel Stach: Jak jste se cítil, když jste seděl ve vrtulníku na nejvyšší hoře světa?
Didier Delsalle: Docela osamocený :) Výhled byl nádherný, úžasný… Ani mi nebyla zima, přestože jsem musel letět s otevřenými okénky. Byl jsem velmi soustředěný a šťastný. Byl to zajímavý pocit, cítil jsem současně obrovský respekt vůči hoře.
Daniel Stach: Proč jste musel letět s otevřenými okénky?
Didier Delsalle: Bylo to proto, že byla extrémní zima, teplota se pohybovala mezi 35 a 50 stupni pod nulou. Dokonce v některých chvílích klesla ještě níž. Můj dech by v takovém mrazu mohl způsobit, že by mi zevnitř zamrzlo sklo na oknech.
Daniel Stach: To byl ten důvod. Byla to jediná šance, jak tomu zabránit…
Didier Delsalle: Ano. Dozvěděl jsem se to od mého kolegy, skvělého pilota helikoptéry Jeana Bouleta, který drží světový rekord ve výšce vzletu. On tyhle problémy řešil, mluvili jsme spolu o tom, a tak mi poradil tenhle trik: „Nech si otevřená okénka.“
Daniel Stach: Proč si myslíte, že jste jediným, komu se podařilo na vrcholu Everestu přistát? Proč to nikdo další nezopakoval?
Didier Delsalle: Se stejným vrtulníkem, jako jsem měl já, by to mohl zvládnout i jiný pilot. Ale musíte být opatrný, je to nebezpečné, přírodní síly v takovém prostředí mohou vrtulník snadno rozbít. Ale tehdy, roku 2005, jsme byli jediní, kdo měli dostatečně silný vrtulník a odvahu, abychom se do toho pustili. Vím, že tehdy byli i další lidé, kteří to chtěli dokázat, ale nešlo to. Vrtulník Eurocopter AS350 Squirrel byl jediný, který byl schopný to zvládnout.
Daniel Stach: Děkuji Vám za rozhovor. Bylo mi ctí s vámi mluvit!
