Varšava - Poláci i Češi si připomínají 45 let od sebeupálení Ryszarda Siwiece. Polský úředník si vzal život 8. září 1968 na protest proti okupaci Československa. Byla to první živá pochodeň, která kvůli události osmašedesátého roku vzplála. Brzy však následovaly další případy sebeupálení, včetně slavného Jana Palacha. O mnohých jiných historici teprve sbírají informace.
Účast polských vojáků na invazi, která v sousední zemi zadusila proces uvolňování komunistického režimu, znamenala pro část polské veřejnosti šok. Pobouřila i studovaného filozofa Ryszarda Siwiece, který v té době pracoval v Přemyšli jako účetní. Někdejší bojovník protifašistické Zemské armády, jenž po válce odmítl nastoupit jako učitel dějepisu, protože se nechtěl podílet na komunistické indoktrinaci dětí, se rozhodl vystoupit veřejně.
- „Lidé, pokud ve vás ještě zůstala jiskřička lidskosti, lidských citů, vzpamatujte se! Slyšte můj křik, křik prostého obyčejného člověka, syna národa, který vlastní i cizí svobodu miloval nadevše, nad vlastní život,“ uvedl v závěti, kterou pořídil krátce před smrtí.
Jako místo protestu si vybral dožínkové slavnosti, kterých se 8. září 1968 na varšavském Stadionu desetiletí zúčastnily kromě davů obyčejných lidí i špičky komunistického Polska. Siwiec vystoupil na tribunu, rozhodil kolem sebe letáky s textem odsuzujícím nespravedlivou agresi vůči Československu a s výkřikem „Protestuji!“ se zapálil.
Siwiecův křik však zanikl v jásající dechovce, takže většina přítomných si incidentu vůbec nevšimla. Policisté a požárníci křičícího muže záhy uhasili a odvedli. Ačkoliv byl těžce popálen na osmdesáti procentech těla, byl Siwiec ještě schopen sám dojít k autu, které ho odvezlo do nemocnice. Po čtyřech dnech těžkým zraněním podlehl.
Polské orgány se postaraly o to, aby se o příběhu rodáka z jihopolské Denbicy a otce pěti dětí nikdo nedozvěděl. Jejich úkol byl o to snazší, že Siwiec nebyl napojen na žádnou opoziční skupinu, která by o něm mohla poslat zprávu zahraničním médiím.
Divákům, kteří lidskou pochodeň viděli na vlastní oči, policie namluvila, že šlo o opilce, na němž se vzňala rozlitá vodka, když si chtěl zapálit cigaretu. Polský tisk o události vůbec neinformoval a několik měsíců o něm nic nevěděla ani veřejnost v zahraničí. První zprávy o Siwiecovi se objevily až v lednu 1969 v souvislosti s upálením Jana Palacha.
O tragickém konci Ryszarda Siwiece se začalo otevřeně hovořit až po pádu komunismu. V roce 1991 o něm režisér Maciej Drygas natočil dokument, v němž použil i do té doby utajené záběry Siwiecova činu, které pořídil kameraman filmového týdeníku.
Táta udělal něco nesamozřejmého
Pro syna Ryszarda Siwiece Wita je otcův čin dodnes traumatem. Chová k němu velký respekt, ve svých 16 letech však přišel o otce a normální život. „Tehdy jsem tomu nerozuměl, věděl jsem jen, že táta udělal něco nesamozřejmého, něco výjimečného,“ říká Wit Siwiec.
V roce 2001 prezident Václav Havel Ryszardu Siwiecovi posmrtně udělil Řád Tomáše Garrigua Masaryka prvního stupně. Siwiecův čin připomíná černý obelisk, který se tyčí v Praze před Ústavem pro studium totalitních režimů. Umělecké dílo, které vytvořil polský výtvarník Marek Moderau, stojí v ulici pojmenované právě podle Siwiece.
Ryszard Siwiec nebyl jediným občanem komunistického bloku, který na protest proti invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa zvolil dobrovolnou smrt v plamenech. Sebeupálení podstoupili Maďar Sándor Bauer, Ukrajinec Vasyl Makuch a další.
„Takových jednotlivců bylo více. V každé zemi v podstatě najdeme nějaký případ,“ připomíná historik Petr Blažek. V Česku se upálili Jan Palach, Josef Hlavatý, Jan Zajíc a Evžen Plocek.
Další informace o živých pochodních hledejte na webu, který je věnován životu a činu Jana Palacha.
Burcující dobrovolná úmrtí v plamenech se objevují i dnes. V prosince 2010 se v Tunisku upálil šestadvacetiletý pouliční obchodník Mohamed Bouazizi na protest proti zlovůli místních úředníků. Jeho čin vyvolal masové pouliční demonstrace, na jejichž konci byla změna režimu a proces nazvaný „arabské jaro“.
O rok později se na protest proti čínské okupaci Tibetu zapálil dvacetiletý buddhistický mnich Rigzin Phüncchog. Svým činem zahájil zatím nejdelší vlnu sebeupalování z politických důvodů v dějinách. Do dnešních dnů se podobně upálilo více než sto Tibeťanů.
