Praha - Korupce a úplatky mají v očích Čechů největší vliv na rozhodování politiků. Za nejzkorumpovanější článek veřejné moci podle březnového průzkumu CVVM považuje 74 procent dotázaných politické strany. Kromě velkých korupčních kauz z posledních let se na špatném image české politiky podepsal i neprůhledný systém financování stran a hnutí, tvrdí nevládní organizace sdružené pod hlavičkou Rekonstrukce státu. Výhrady k jeho fungování má i Skupina států proti korupci Rady Evropy (GRECO) a už léta doporučuje změny. Šance na nápravu přichází až nyní s novelou zákona o sdružování v politických stranách a hnutích, kterou na přelomu dubna a května ministerstvo vnitra předložilo vládě. I ta má ale navzdory velkým ambicím rezervy.
Pod pokličku stranických financí má dnes možnost nahlédnout málokdo. Výroční zprávy, ve kterých strany shrnují své hospodaření, jsou sice veřejné, prakticky se k nim však zájemci dostanou jen na jediném místě v Praze – v Parlamentní knihovně. Dostupné jsou pouze v jediném papírovém výtisku, možnost vyhledávat v nich on-line neexistuje. Jistotu, zda jsou údaje uvedené v ročenkách skutečně věrohodné, navíc veřejnost nemá. Jaká čísla se v nich objeví, je jen na politických stranách. Údaje sice podléhají kontrole, auditory si ale každá partaj vybírá a najímá dle vlastního uvážení.
„Žádný z úřadů nemá šanci zkontrolovat podklady, které jsou za výročními zprávami. Tam vzniká problém. Sankce za porušení zákona je už dnes možné udělit, ale nikdo to prakticky nemůže zkontrolovat,“ upozornila Lenka Petráková, výkonná ředitelka nevládního hnutí Oživení, které se zasahuje o implementaci principů transparentní veřejné správy.
Transparentnost po anglicku
Dobrým příkladem pro Českou republiku může být britská online databáze darů, výdajů za kampaň, půjček a vyúčtování, ve které lze jednoduše vyhledávat podle názvu strany, typu voleb, období, výše daru, účetní jednotky a dalších kritérií. Lze si dokonce stáhnout naskenované faktury, které jsou zveřejňovány, přesáhne-li výdaj hodnotu 200 liber, konstatuje studie mezinárodní organizace Frank Bold.
Výsledkem zaběhlé české praxe je, že ačkoliv strany mohou pro neúplnost nebo neodevzdání výroční zprávy přijít o státní příspěvek nebo mohou od finančního úřadu dostat pokutu za porušení zákona, neděje se tak. Z 54 případů, které byly v letech 2009 až 2013 dle informací Generálního finančního ředitelství na hraně, nevzešla pokuta ani jedna. „Finanční úřady v řízeních neshledaly důvody pro zahájení daňové kontroly a ani z nich nevzniklo důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Finanční úřady ve vedených daňových řízeních neshledaly ani důvody pro zahájení správního řízení či uložení pokuty za nesplnění povinností stanovených zákonem o sdružování v politických stranách a politických hnutích,“ vysvětlila v rozhovoru pro web ČT24 mluvčí Generálního finančního ředitelství Petra Petlachová.
Kontrola v zajetí politiků
Pochybnosti o tom, že by navzdory zjištění úřadů nemuselo být v hospodaření tuzemských politických stran vše v pořádku a že by mohly být semeništěm korupce, má i GRECO. Transparentnost hospodaření stran a hnutí a nezávislost jeho kontroly má v Česku podle hodnotitelů protikoruční legislativy vážné trhliny. Vadí jim mimo jiné to, že ročenky kontroluje primárně Kontrolní výbor Poslanecké sněmovny, tedy orgán složený výhradně z politiků. Teprve od něj putují podněty na prověření financí partají k finančním úřadům. Česku proto GRECO mimo jiné doporučuje ztransparentnit výběr interních auditorů a zavést na politické moci nezávislý dohledový orgán, který by hospodaření stran a hnutí kontroloval zvenčí.
O obojí se pokouší novela zákona o sdružování v politických stranách a hnutích připravená ministerstvem vnitra. Auditory si sice podle ní nadále budou vybírat strany a hnutí samy, avšak nově budou mít povinnost je nejdéle po pěti letech vyměnit, což by mělo alespoň teoreticky zabránit nezdravému propojení auditorů s kontrolovanou stranou. „Se zavedením nových sankcí v zákoně je v návrhu novely spojen vznik nového kontrolního orgánu, Úřadu pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí,“ doplnil Josef Holek z tiskového odboru ministerstva vnitra.
Avšak i tato úprava čelí kritice. Tak například členy a předsedu dohledového orgánu bude navrhovat Senát a jmenovat prezident. Je tak otázkou, zda budou skutečně nezávislí na politicích. Zákon také předpokládá, že nesmí být členy žádné strany ani nesmí zastávat žádnou politickou funkci po dobu předchozích tří let. Rekonstrukce státu by však ochrannou lhůtu raději viděla delší - alespoň pětiletou. Tím by se mohly účinněji přetrhat vazby mezi kontrolory a politickou mocí daného volebního období.
Inspiraci, jak vybírat kontrolory, by mohlo Česko hledat v Polsku. Tam má Národní volební komise, která dohlíží na hospodaření politických stran, devět členů rekrutovaných ze současných či bývalých soudců Ústavního, Nejvyššího a Nejvyššího správního soudu. A jak ukázala studie mezinárodního týmu právníků Frank Bold, polský systém nese ovoce. Od roku 2002 uvalila komise sedmkrát sankce za porušení zákona na vládnoucí strany, dvakrát na opozici a méně významné strany se do jejího hledáčku dostaly v desítkách případů.
Kde se vzaly, tu se vzaly…
Výběr kontrolorů ale není jedinou slabinou, kterou neziskovky ministerskému návrhu vytýkají. Za černou díru považují hlavně „politické instituty“. Ty se do novely dostaly na poslední chvíli. Jejich předobrazem jsou politické nadace, které úspěšně fungují například v Německu. Jak ale upozornila Petráková, čeští zákonodárci do zákona zapomněli zahrnout základní principy, na nichž staví.
„Jde zejména o transparentnost, zákaz indoktrinace,“ uvedla výkonná ředitelka Oživení a dodala: „V Německu to funguje, ale v ostatních zemích Evropy bývají politické nadace spojovány s určitým rizikem nelegálního nebo ne úplně čistého financování politických stran. Dá se totiž očekávat, že politické instituty budou sloužit k propagaci nějaké myšlenky, kterou zastává jistá politická strana nebo politického názoru. Tím, že nebudou spadat pod kontrolu, se dá pochybovat o tom, že nebudou zapojovány do předvolebních kampaní.“ Ačkoliv Oživení dlouhodobě po vzniku politických nadací v Česku a jejich užití pro občanské vzdělávání volá, z novely zákona o sdružování v politických stranách a hnutích by instituty raději vypustilo a upravilo jejich fungování a kontrolu jinak.
Ministerstvo to ale vidí odlišně. „Politické instituty budou zcela zjevně spojeny s konkrétní politickou stranou, jež bude dle návrhu jejich zřizovatelem. Lze si proto jen obtížně představit, že by tyto instituty svou činnost nespojovaly, resp. neměly snad spojovat, s touto konkrétní politickou stranou jako svým zřizovatelem,“ obhajuje novou právní úpravu Holek. Navzdory kritice resort hodlá tento „přílepek“ v zákoně nechat.
Limit s limitem
Mezi politiky pak budí emoce zejména plánované uvalení limitů na dary od fyzických a právnických osob. To má podle zastánců novely zabránit oligarchizaci tuzemské politiky. Avšak ministerstvo bylo při stanovování horní hranice mnohem méně přísné, než je ve vyspělých zemích Evropy obvyklé. Návrh zákona počítá s tím, že ročně budou moci právnické a fyzické osoby darovat politickým stranám maximálně dva miliony korun. V případě darů od členů partají se do této částky budou počítat i členské příspěvky.
Příklady limitů na dary politickým stranám
- Francie: 250 tisíc korun
- Irsko: 150 tisíc korun
- Polsko: patnáctinásobek měsíční minimální mzdy, tedy asi 150 tisíc korun
- Belgie: 15 tisíc korun
„Částka dvou milionů korun byla zvolena v komparaci s úpravou v jednotlivých evropských státech záměrně v její horní hranici s ohledem na to, že jde o otázku politické a arbitrární povahy,“ vysvětlil Holek. Právníci ministerstva v tomto ohledu prý jen převzali návrh předchozí vlády Petra Nečase (ODS), který v roce 2013 po rozpuštění Poslanecké sněmovny spadl se stolu.
Na otázku, proč nebyli ambicióznější, autoři zákona odpovědět nedokáží. Nabízí se proto vysvětlení, že nižší limit by byl v koalici neprůchodný. Že jde o třecí plochu, ostatně připustil v dubnu v Otázkách Václava Moravce i premiér Bohuslav Sobotka (ČSSD). „Máme problém s tím, že hnutí ANO nesouhlasí, aby v novele byly limity na sponzoring, to znamená limity na dary od fyzických a právnických osob,“ uvedl.
A není divu. Hnutí ANO totiž do značné míry živí jeho předseda a zakladatel Andrej Babiš. Jen v roce 2012 straně daroval 25 milionů korun. Zato ČSSD nedostala v letech 2011 až 2013, tedy v posledních třech letech, za něž jsou data k dispozici, dar převyšující dva miliony korun ani jeden.
Avšak to, o co se přou politici a v krajním případě by mohlo schvalování novely úplně zablokovat, je z pohledu nevládního Oživení nicotné. „Já se domnívám, že limity jsou až trochu populistickou diskusí. Pokud se podíváme na strukturu darů politickým stranám za poslední roky, zjistíme, že nad tento limit daly příspěvek maximálně desítky osob. Fakticky to tedy nebude mít žádný efekt,“ míní Petráková. Mnohem přínosnější by podle ní bylo, kdyby stát nastavil jasná pravidla pro financování volebních kampaní a jasně vymezil okruh osob, které jsou za dodržování pravidel a hospodaření strany odpovědné. Taková linka zatím v Česku neexistuje a ani do budoucna se s ní nepočítá. Konkrétní viníci chyb a nejaností se tak dál budou hledat jen obtížně.
Finanční zprávy stran za loňský rok už řešil sněmovní kontrolní výbor. U řady z nich našel opět nedostatky, a to hlavně u darů. Více čtěte zde.
