Charta 77: Komu tím sloužili? Socialismu ne….

Praha – Uprostřed socialistického Československa se v prosinci 1976 sešla skupina lidí, kteří již nechtěli mlčet. Výsledkem prosincových schůzek se stalo Prohlášení Charty 77, které hrstka intelektuálů vydala 1. ledna 1977. Chartisté nechtěli jen tak nějaký dokument – jejich záměrem bylo upozornit na to, že v Československu se lidská práva dodržují zatím pouze na papíře, přestože stát se k tomu zavázal. Hlavními „mozky“ Prohlášení Charty 77, které bylo reakcí třeba i na soudní proces se členy undergroundové skupiny The Plastic People of the Universe v roce 1976, byli filozof Jan Patočka, politik a diplomat Jiří Hájek, spisovatelé Ludvík Vaculík, Pavel Kohout nebo bývalý český prezident Václav Havel. Chartisté ale nebyli lidé stejného politického smýšlení, byli to lidé, z nichž každý si zachovával svou lidskou, politickou, světonázorovou integritu, svou svébytnost a morální zodpovědnost.

Na samém počátku stáli i Jiří Němec, Zdeněk Mlynář nebo například i Petr Uhl. Tito a mnozí další pociťovali nutnost změny, k níž je přivedly mimo jiné i dva impulsy. Jedním z nich byl fakt, že Československo přistoupilo v roce 1968 na dva mezinárodní pakty: první o občanských a politických právech, druhý pak o hospodářských, sociálních a kulturních právech člověka. V roce 1976 pak tyto podepsané dokumenty byly ratifikovány, čímž se staly součástí československého právního řádu. Tyto dokumenty byly zakotveny v Helsinských dohodách z roku 1975, ale režim se jimi neřídil. Druhým impulsem byl právě proces s Plastiky, při němž se setkalo několik disidentských skupin. 

Ještě před vydáním text podepsalo 242 lidí, postupně se podpisů sešlo přes 1 800. Státní bezpečnost hned v lednu zatkla tři z organizátorů, kteří pomáhali šířit její kopie – Václava Havla, spisovatele Ludvíka Vaculíka a herce Pavla Landovského. I tak ale text vzápětí vyšel ve významných světových denících a skupina se stala jedinou oficiální konstruktivní opozicí režimu. V dalších letech vydala téměř 600 dokumentů a prohlášení.

  • Z dokumentu o Plasticích zdroj: ČT
  • Mejla Hlavsa zdroj: ČT

Autoři textu vyzývali státní moc, aby dodržovala zákony. Zatímco v Československu nebylo prohlášení nikdy zveřejněno, jeho text se ale už 6. a 7. ledna 1977 objevil na stránkách předních světových deníků – Le Monde, Frankfurter Allgemaine Zeitung, The Times a New York Times. Pozornost mu věnovaly západní tiskové agentury a rozhlasové stanice. Reakce režimu na sebe nenechala dlouho čekat. Hned 7. ledna vydalo tehdejší Rudé právo článek Čí je to zájem. O pět dní později již stejný deník nazval signatáře sluhy a agenty imperialismu, zaprodanci či sionisty. 

Rudé právo: 7. ledna 1977

"Kam chtějí dojít ti, kteří z protistranické zášti anebo z neukojené ctižádosti přisluhují buržoazní propagandě, (…) která je vydává za představitele jakési 'socialistické opozice'. (…) Ať již jsou důvody jejich činnosti jakékoli, vědí, komu tím slouží. Socialismu rozhodně ne."

Podle Anny Šabatové, signatářky Charty 77 a někdejší disidentky, která je v současné době předsedkyní Českého helsinského výboru, umožnilo toto prohlášení připojit se k této aktivitě i dalším lidem, kteří situaci vnímali stejně. Zde tedy vzniklo hnutí Charty 77. „Charta sama sebe pojímala nikoli jako základnu k opoziční činnosti politické, ale jako hnutí, které usiluje o lidská práva a nabízí státní moci dialog v oblasti lidských práv. A to celou tu dobu dělala a rozvíjela až do roku 1989,“ přibližuje poslání Charty pro Český rozhlas Anna Šabatová. 

Martin Palouš:

„Charta 77 vznikla jako reakce na období normalizace v Československu, kde lhaní a nekonečné přizpůsobování se okolnostem se stalo normou. Byl to pokus pár lidí najít této skutečnosti alternativu.“

"Text nebyl platformou k opoziční politické činnosti. Ten dokonce vyzýval a nabízel vládě dialog ve věci lidských práv." 

„Charta byla koncipována pro každého normálního člověka, nebyla motivována politicky. Zvala každého, kdo měl pocit, že může v té věci něco udělat… Ani nemusel člověk Chartu podepsat, stačilo, když se začal chovat v jejich intencích.“

V roce 1978 pak měla již Charta 77 opět tři mluvčí, kteří se střídali. Toto rozhodnutí podle Anny Šabatové bylo zásadní, neboť tíha pozornosti Státní bezpečnosti tak byla rozložena mezi více lidí.

  • Charta 77 - podpis Jana Patočky zdroj: Moderní dějiny
  • Charta 77 - podpis Anny Šabatové zdroj: Moderní dějiny

Na konci ledna pak umělci shromáždění v Národním divadle dostali k podpisu takzvanou Antichartu. Mnozí z nich se prý domnívali, že podepisují pouze prezenční listinu.

Jaromír Obzina, ministr vnitra:

„Sestavily ji nejlepší mozky opozice, je proto napsána tak rafinovaně, že kdybychom ji dovolili zveřejnit, 90 procent našich lidí by nepochopilo, v čem je její nebezpečí.“ Tímto způsobem vysvětloval komunistický ministr vnitra Jaromír Obzina, proč si státní moc nikdy netroufla zveřejnit Prohlášení Charty 77.


Státní moc se signatáři nejednala nijak v rukavičkách, po jedenáctihodinovém výslechu například 13. března 1978 zemřel jeden z autorů Jan Patočka. Jeho pohřeb se pak stal velkou událostí protikomunistického odporu. „Vliv profesora Patočky za tu krátkou dobu, kdy mohl dělat mluvčího, byl na Chartu velký. On svými esejemi o povinnosti bránit se proti bezpráví položil jakousi filozofii Charty. Je to něco, co má smysl, přestože to budí protireakci, že ti lidé jsou třeba i ohroženi, že je to něco, oč má smysl usilovat,“ vysvětluje otisk profesora Patočky do tváře Charty Šabatová. 

Po smrti profesora Patočky se Charta ocitla na rozcestí – jeden mluvčí zemřel, druhý byl ve vězení, část chartistů se chystala opustit Československo. Jako mluvčí zůstal Jiří Hájek. Podle Šabatové byl právě Hájek, který v té době reprezentoval Chartu sám, velice statečný.

I přes perzekuci Charta 77 vyvíjela dál svoji činnost. Její význam byl však v komunistickém Československu omezen, protože nezasáhla široké skupiny obyvatel. Většina jejích členů byla z Prahy a většina lidí se o Chartě dozvěděla jen prostřednictvím kampaně proti ní. 

V polovině 80. let minulého století bylo pod prohlášením podepsáno zhruba 1 200 lidí, v lednu 1990 téměř 1 900. Přestože signatáři byli vystaveni nejrůznějším represím, svůj podpis veřejně odvolalo jen 25 lidí. Charta 77 svou činnost ukončila 3. listopadu 1992. Její tehdejší mluvčí uvedli, že ztratila význam, neboť dosáhla svého cíle – odstranění komunistického režimu.

Historik Vilém Prečan:

„Charta zůstala svědectvím o ceně osobního rozhodnutí - signatáři Prohlášení Charty 77 z 1. ledna 1977 už prostě nemohli mlčet. Prapůvodně nešlo o politický čin, ale o čin morální, který se až posléze stal činem politickým, neboť byl živen vůlí nečekat, až se poměry změní, ale dělat teď a zde, co káže svědomí…“ 

Vydáno pod